No snad jedině v případě, že je tím domem myšlena některá z budov v areálu bohnické léčebny. Život je zmatený jako žaludek vegetariánky, která si dá k obědu řízek. A já taky. Budiž jinak! Ani já, ani Dominika jsme už docela dlouho neměly kluka, který by s námi normálně chodil. Tedy tak nějak doopravdy. Sem tam nějaká aférka, to ano, ale nikdo s vážnými, či alespoň ne prvoplánově povrchními úmysly nebyl k vidění na obzoru, ba ani za ním. Utěšovaly jsme se často vyprávěním historek o tom, jak se někomu během několika dnů změnil celý život a že něco takového se může kdykoli přihodit i nám.
A jelikož Domča je z nás dvou ta přístupnější, zkusila změnit svůj život prostřednictvím internetové seznamky, kde si hned první den nabrnkla frajera z Bejrútu. No ano, byl sice luxusní, ale přece jen byl z Bejrútu. Dominika byla ovšem brzy lapena jeho vtipem, svaly a šarmem (rovněž tak on jejími proporcemi a důvtipem), a vše tedy dospělo do bodu, kdy Maroun z Bejrútu poslal Dominice z Prahy letenku a pozvání na dovolenou v jeho sídelním městě. Zatímco Dominika se samou láskou a nadšením úplně rozpouštěla a začala si nedočkavě balit kufry, („Ještě čtrnáct dnů, já to nepřežiju!“ vřískala nedočkavostí dva týdny před odletem…)
Já, protože jsem novinářka a mám na každého číslo, jsem zavolala Blance Matragi a dotazovala se jí na zkušenosti s pobytem v Libanonu. Poté, co mě světaznalá návrhářka uklidnila sdělením, že Bejrút je vyspělá a poměrně bezpečná metropole, začala jsem Domče a Marounovi fandit. No… a pak se to stalo.
Letenka byla na úterý a v sobotu večer si Dominika vyjela jen tak na skok do Pardubic, kde její letitý kamarád Marek otevíral restauraci. Byl to jeden z těch budižkničemů, kteří se nám sice hodně líbili a působili perspektivně, ale k ničemu se neměli. Domča ho dokonce jednu dobu tajně milovala, ale jelikož on byl zadán, svou lásku k němu zasunula do tajné místnosti ve své duši (kde je, mimochodem, pěkně narváno…). Onu sobotu už ale Marek zadaný nebyl a během večera se Dominice vyznal ze svých citů, které k ní prý chová již dlouhou dobu. A v neděli šli na večeři, kde se dohodli, že odteď spolu chodí.
Zbývalo už jen zavolat do Bejrútu a rozšlapat Marounovi srdce na úplnou padrť. Což Dominika zvládla s pomocí lži jako barák, ale zvládla. Marounovi řekla, že má zlomenou nohu, leží v nemocnici a nemá ani možnost komunikovat s ním přes Facebook, jelikož ve špitále není internet. Vsadila při tom také na fakt, že Libanonec potřebuje k cestě do Čech vízum, které Maroun nemá, a tudíž ji nemůže obratem přijet navštívit. Doma potom vybalila kufry a řekla mi: „Vidíš, přece je to možný! Během dvou dnů je všechno úplně jinak! Tak teď už jsi na řadě ty…“ No, to doufám…
Zita Marinovová je novinářka a spisovatelka
© 2003—12