Kdyby se mi podařilo všechny svoje plány realizovat, byla bych dnes absolventkou asi čtyř vysokých škol, autorkou několika tlustých románů a filmových scénářů, mluvila bych šesti cizími jazyky, vlastnila obchod, ve kterém bych prodávala vlastnoručně pletené svetry, uměla bych hrát na klavír a měla každý den jinak barevné nehty. Jo, a samozřejmě bych byla hubená.
Jenže… už jen když to tady takhle popisuju, nějak mi to moje sumarizované nové lepší já není moc sympatické. No řekněte, chtěli byste se s takovou osobou přátelit? (Upřímně řečeno, i kdybyste chtěli, asi bych na vás neměla čas, protože bych byla příliš zaměstnaná všemi těmi výše zmíněnými činnostmi plus přebíráním všech těch literárních a filmových cen a lakováním nehtů.) Takže nakonec to vždycky dopadne tak, že si ponechám svoje staré, horší já.
To, které píše článek pokaždé až v noci před odevzdávkou a chodí při tom slídit do ledničky, a okusuje si nehty, takže nebude ani slavné, ani hubené, ani dokonale zmanikúrované. Na druhou stranu má ale čas sedět s kamarádkou v baru do tří do rána, jít bruslit a usrkávat na kluzišti grog nebo strávit celé odpoledne tříděním starých fotek. Možná je ale dobře, že tyhle dvě já spolu vedou neustálý dialog. Vypadá asi takhle.
Lepší já: „Dělej se sebou něco, proboha! Podívej se na sebe! Jsi tak průměrná a líná!“
Horší já:„Ale je to pohoda, ne?“
Lepší já: „Pohoda, pohoda! Člověk na sobě musí neustále pracovat! Slib mi, že aspoň obden budeš chodit cvičit!“
Horší já: „No to ani náhodou!“
Lepší já: „Tak aspoň jednou týdně!“
Horší já: „A ty mi slib, že aspoň jednou týdně vyrazíš někam mezi lidi.“
Lepší já: „Tak platí.“
Horší já: „Tak platí.“
A podle toho pak vypadá můj nový – někdy lepší, někdy horší – život.
Barbora Šťastná, editorka ELLE
© 2003—12