Tahle situace se mi stala už mockrát: Někoho vidím poprvé v životě a schyluje se k tomu, že se máme navzájem představit. Jsem z toho lehce nervózní. Neznámý (nebo neznámá, to je jedno) mi podává ruku a řekne: „Ahoj, já jsem…“ Jenže jméno, které vysloví, nezanechá v mé paměti žádnou stopu. Rozplyne se okamžitě jako písmena vyrytá do písku na pláži. Protože moje hlava je v tu chvíli už o pár vteřin napřed. Soustředím se na to, jak za okamžik řeknu: „Já jsem Bára.“ A také na správné provedení stisku ruky, aby nebyl mdlý, nebo naopak křečovitý.
Výsledkem je, že dotyčné jméno si nezapamatuju, a až ho budu za chvíli potřebovat (protože ta situace samozřejmě nastane), budu využívat různých trapných kliček: vyptávat se společných známých, pošilhávat do papírů, které má před sebou na stole, nebo se snažit rozluštit iniciály vyryté do přívěsku na jeho/jejím krku.
Myslím, že schopnost zapamatovat si jména lidí, kteří se nám představují, je docela dobrý test na mindfullness neboli schopnost naplno se ponořit do přítomného okamžiku. Pokud jsme v dané chvíli duchem přítomni opravdu ‚teď a tady‘, jméno si zapamatujeme. Pokud nám myšlenky utíkají dopředu a přehrávají nám v hlavě scénáře toho, co teprve přijde, za chvíli si budeme muset rozpačitě odkašlat a říct: „Ehm… promiň… jakže se to vlastně jmenuješ…?“
Mé další postřehy a úvahy na téma hledání štěstí v každodenním životě najdete na mém Šťastném blogu.
© 2003—12