Minulé léto jsem se s dcerami vydala na houby do kopců v předhůří Šumavy. Houby nerostly. Byl to jeden z těch dnů, kdy vám domorodci říkají, že právě tam, na tom místě, kam se chystáte, před čtrnácti dny našli celou nůši hřibů (což je skoro stejně k vzteku, jako když vaši kamarádi na večírku zívají a říkají, že půjdou brzy spát, protože jsou unavení ze včerejšího, daleko skvělejšího večírku).
Ve snaze najít aspoň pár houbiček jsme se s požahanýma a poškrábanýma rukama i nohama brodily ostružiním a prolézaly mlázím, ve kterém jsem musela chodit sehnutá skoro k zemi. Přitom jsme navíc sešly z cesty a bláhově se snažily najít správný směr podle lišejníků. Na zpáteční cestě nás dostihla bouřka, zabloudily jsme ještě víc, ve strachu z blesků jsme se neschovaly pod strom a promokly až na kůži.
Bylo to zkrátka příšerné. Moje dcery na to dodnes vzpomínají jako na jedno z nejlepších dobrodružství loňského léta.
Stejně jako na tu noc, kdy na táboře nocovaly pod širákem a lilo tak strašně, že vedoucí nad nimi museli roztáhnout igelitovou plachtu.
Stejně jako já na výlet do černohorského Kotoru, kdy jsem v uzounkých serpentinách nad městem třikrát zvracela z okýnka auta.
Stejně jako na koupání v přehradě Kamýk, kde měla voda uprostřed července asi dvanáct stupňů, a když jste se do ní ponořili, měli jste pocit, že víte, co to je zástava srdce.
Stejně jako na osmihodinovou frontu na hranicích mezi Maďarskem a Srbskem v pětatřicetistupňovém vedru.
Stejně jako na ten večer v kempu u Jindřichova Hradce, kdy jsem za jedinou noc nasbírala rekordních třiadvacet komářích štípanců.
Stejně jako na dovolenou v Bulharsku, kdy jsme zjistili, že děti mají vši, a sháněli odvšivovací prostředek v bulharské lékárně.
Nevím proč, ale zdá se, že ty nejméně vydařené výlety, nejdramatičtější průšvihy a nejhorší hříčky počasí jsou tím nejlepším materiálem pro budoucí prázdninové vzpomínky. Pokusím se mít to na paměti letos v létě, až zmoknu, zapomenu cestovní doklady, budu se pařit ve čtyřicetistupňovém vedru v autě nebo nenajdu ani jednu houbu.

