Už to vypuklo, červená a růžová se na další tři týdny staly převládající barvou ve všech výlohách, grafických dílcích i na většině spotřebního zboží. Brzy bude celkem bez šance vyrazit do restaurace a objednat si menu pro jednoho. Na všech slevových portálech se to začne vířivkami, šampaňským, romantickými pobyty a masážemi jen hemžit. Čerstvě zamilovaní se budou předhánět v hurónských důkazech lásky a věkem pokročilí a zkušenostmi vytrestaní budou nad vším tím blázincem opovržlivě kroužit hlavou.
Vloni jsem den zamilovaných strávila poskakováním v tělocvičně se svou šéfovou. Odměnily jsme se lahví červeného, večeří a uštěpačným komentováním romantickou chvíli slavícího páru. Na stole v jemně osvětlené restauraci stály balíčky zabalené do drahých, luxusních papírů, ve váze se červenala růže a z ledu čněla lahev sektu, na stůl přicházely postupně všechny romantické ‚gastronomické kýče‘ včetně ústřic. Slečna byla krásně nalíčená, čerstvě nakadeřená a vhodně oděná, mladý muž hladce oholen a na tričku jste ještě mohli číst stopy po kolíčcích na prádlo, jak se na tu zvláštní příležitost poctivě vypral a usušil. U ucha držel mobil a vykládal si s kamarádem něco o autech, holčina zase zabořila oči do displeje a bavila se posíláním esemesek. Občas na sebe mrkli a takhle strávili celé dvě hodiny, které nám stačily k objednání a dopití druhé lahve vína.
Musím říct, že takováto romantika, ať byla jakkoli kompletní a v dárečcích se jistě skrývalo i ono nezbytné prádlo i něco třpytivého a bezpochyby také masáž a vířivka pro dva, by mě neuspokojila. To ať radši můj milý přijde se čtyřdenním strništěm, v ošoupaném oblečení a bez daru, vezme mě do zaplivané čtyřky, koupí mi pivo, ale celý večer se mi věnuje. O tom by ta zamilovanost přece měla být, no ne?
Ještě lepší čtrnáctý únor jsme ale s kamarádkou oslavovaly rok předtím. Po tom, co se s ní na svátek zamilovaných po šesti letech rozešel přítel, seděly jsme v restauraci, kde jsem se ji snažila donutit něco sníst a prolívala ji vínem a panáky. Po dvou hodinách by se dal ubrus ždímat, já jsem snědla přítelkyninu večeři, protože soucit je jedna věc, ale hlad je věc druhá, a počet sklenek se začínal stávat numerem odpovídajícím řadě za desetinnou čárkou čísla pí. O dokonalý závěr se postarala servírka, která musela být buďto úplně slepá a hluchá, když přehlédla dívku s obličejem opuchlým na dvojnásobek běžných rozměrů a přeslechla hlášky typu: „Ať se jde bodnout, když si místo mě našel takovou cuchtu. Jo, on je […] a ona je […] Počkej, však ono se mu to vrátí. Já nemám kam jít, co si počnu? U mě můžeš vždycky bydlet […] Ale já ho stejně miluju. To je parchant, a na Valentýna.“ Nebo musela být zkrátka úplně blbá, ale přinesla nám účet s přáním věčné lásky a dvěma čokoládovými srdíčky. Pravda je, že po tom, co jsme upily, nás to celkem rozesmálo.
Když jsme se pak dopotácely do vietnamské večerky, ulovily zaprášenou lahev červeného a jaly se platit. „Valentýýna!!!“ poznamenal rozjásaně bodrý, dobrý prodavač a chudák neměl tušení, proč se mu dvě opilé blondýny uprostřed obchodu prohýbají záchvaty smíchu. Stal se tak tvůrcem kultovní hlášky a ten večer, jakkoli byl pro mou kamarádku těžký, se nám z paměti asi nikdy nevymaže. Troufám si tvrdit, že v něm bylo mnohem víc lásky a porozumění než u toho stolu se všemi vrcholově romantickými proprietami.
Tak šťastného a veselého, ať už ho strávíte jakkoli. Nikde není psáno, že nejlepší cesta je vysypaná plátky rudých růží.
Barbora Vaníčková vystudovala žurnalistiku a od teenagerských let pracuje jako novinářka. Zvědavost a potřeba objevovat nové věci ji přivedly do kanadského Whistleru, nejlepšího zimního střediska Severní Ameriky. Ačkoli její jediný lyžařský úspěch se odehrál v prvním ročníku gymnázia – jednou se jí podařilo vyjet na pomě až nahoru a neodpadnout v půlce cesty –, hrdě vykročila vstříc zářivě bílým mrazivým radovánkám. Pokud přežije, bude vám své zážitky přinášet každou středu. Najdete je i na blogu nespavec.blogspot.com.
© 2003—12