Vědcům se občas daří prostřednictvím složitých studií, prováděných na mnohasetčlenném vzorku populace, ‚objevovat‘ skutečnosti, které jsou pro zbytek lidstva zřejmé na první pohled. Tak například John F. Helliwell a Shun Wang z amerického Národního úřadu ekonomického výzkumu loni zjistili, že většina lidí je o víkendu šťastnější než od pondělí do pátku, více se baví a častěji se smějí. Naopak starosti, smutek a hněv podle nich pociťujeme v sobotu a v neděli méně než během pracovního týdne. Napsali o tom studii nazvanou Weekends and Subjective Well-Being (přečíst si ji můžete zde. Pomocí grafů a tabulek v ní dokazují, že lidé, kteří pracují osm hodin denně, prožívají ‚víkendový efekt‘ dvakrát silněji než pracující na částečný úvazek. Hlavní důvod, proč jsme o víkendu šťastnější, potom podle nich spočívá v tom, že trávíme více času s rodinou a s přáteli – zhruba o 1,7 hodiny denně, což zvýší naše štěstí o 2 procenta.
No nevím. Jistě, taky mám ráda víkendy. Jejich vnímání mám ale trochu posunuté. Lehká předvíkendová euforie na mě dosedá už ve čtvrtek odpoledne. Ve čtvrtek večer už si občas dovolím nějaký trochu delší večírek, protože následuje pátek. Možná úplně nejlepší den týdne – právě proto, že neukousne z víkendu ani kousíček, ale zároveň je lákavě naplněný přísliby a očekáváními. Páteční večer je pro mě svým způsobem vrchol celého týdne. Shodím ze sebe všechny povinnosti a dovolím si na chvíli nemyslet na nic. Následuje sobota, zasvěcená těm pravým víkendovým činnostem, ať už si pod tím představujete cokoli. Zatímco neděle je už od rána tak lehce, lehounce poznamenána lítostí nad právě končícím víkendem a stresem z nadcházejícího pondělka. S každou hodinou po obědě ten pocit zesiluje a někdy kolem osmé večer vrcholí.
Takže následující den ráno si s úlevou můžu říct: ještě že už je pondělí!
Mé další postřehy o hledání štěstí v každodenním životě najdete na mém Šťastném blogu.
© 2003—12