T. byl skvělej….kamarád. Přítel už skvělej nebyl. Byli jsme spolu dlouho a já to zjistila až pozdě. To, že není skvělej přítel. To mi trochu zkazilo mou idylickou představu vztahu, kterej mi všechny kamarádky záviděly. Ale co, každej máme svý mouchy, zatracovat ho nebudu. Kupodivu. Překvapuju sama sebe.
„Jseš moc tolerantní!“ řekla mi kamarádka. Řekly mi všechny kamarádky. Možná jsem, ale to jsem prostě já. Nezakazuju, neomezuju…chovej se tak, jak uznáš za vhodný. Prostě kalkuluju s tím, že když s někým chodím, jsou určitá pravidla samozřejmostí. No, evidentně nejsou.
Ale to nevadí, plyne z toho poučení pro příště. Zakazovat, omezovat. A taky to, že nepsaná a nevyslovená párová pravidla by se měla vyslovit. Psát už asi ne, to by bylo příliš. I když takovej neonově zářící papírek přilepenej na ledničce se vzkazem: „Po čtyřech a půl letech chození se mnou je divný chodit na rande s jinýma holkama, tak to nedělej,“ by byla scéna svou absurditou hraničící s almódovarovským scénářem (ba ne, to by v té ledničce ještě musela být schovaná mrtvola, vím). Možná by bylo vhodný, se hned po prvních pár rande, kdy to vypadá, že budou následovat další a další, tedy že už jde víceméně o vztah nebo alespoň zdárný začátek potenciálního vztahu, ujistit, zda dotyčný ví, že například chodit na rande s další ženou než s Vámi, je porušením jednoho z párových pravidel. Toho prvního.
Znám se až příliš dobře na to, že to stejně dělat nebudu. Myslím tím zakazovat, omezovat. Budu dál tolerantní. Nesnáším, když někdo omezuje mě, a proto to ani já dělat nebudu. Budu dál věřit na nevyslovená párová pravidla. Třeba potkám někoho, kdo bude hrát podle stejných pravidel jako já.
© 2003—12