REKLAMA

Skutečný vnitřní svět Toma Forda

REKLAMA

 

Jako dítě se Tom Ford považoval za outsidera - ironií osudu je dnes považován za insidera, mezi jehož přátele patří Tom Hanks, Julianne Moore a David Geffen. Vyrůstal v texaském Austinu se svými rodiči (oba realitní makléři) a sestrou (nyní středoškolskou učitelkou angličtiny), dokud se rodina nepřestěhovala do Santa Fe, když mu bylo jedenáct let. Už jako dítě cítil zvláštní pocity, jakousi těžkost „vší váhy světa", tak to ostatně sám popisuje v rozhovoru pro americkou Elle. 

Deprese brzy zasáhla jeho každodennost a rozvíjela se až do dospělosti. Ačkoli sám tvrdí, že je nyní na „velmi dobrém místě“, nedokáže určit příčinu svého celoživotního prokletí. Depresi proto vnímá coby přirozenou součást svého života. „Pamatuji si první myšlenky na sebevraždu, bylo mi devět," tvrdí pro Hollywood Reporter. „Ty věci jsou často dědičné - lidé v mé rodině to měli - stejně jako alkoholismus. S tím jsem se také potýkal." 

Návrhář abstinuje, a to již několik let, prý to pomáhá udržet depresi na uzdě. „Je to velmi důležité měřítko mého života, bojuji proti tomu každý den," říká. „Nepiji a jsem docela uzemněný. Mám nádherný rodinný život. Cvičím, hraji tenis každý den, všechny ty maličkosti. Přesto jsem stále vystaven těm nejtemnějším myšlenkám, souvisejícím zejména se smrtelností." 

Věci se zlepšily, když Tom dosáhl puberty. Z vychrtlého kluka se stal Adonis. Zachoval si svou pozoruhodnou, tmavookou přitažlivost a začal si užívat pozornost dívek i chlapců. „Chtěl jsem být filmovou hvězdou." Přilákán kouzlem úspěchu se přestěhoval do New Yorku studovat dějiny umění, poté přešel na Parsons School of Design a nakonec dokončil studium architektury v Paříži. Cestou si našel práci jako komerční model pro reklamní spoty. „Jsem extrémně stydlivý, což není něco, na co jsou ostatní zvědaví." Zdá se to až neuvěřitelné, že pocity nejistoty, spojené se studem, přepadají tak excentrického a kurážného muže, jakým Tom Ford na veřejnosti je. 

Cestu z kariérních pochybností mu nakonec poskytla práce pro Chloé v Paříži. Cítil, že v Evropě našel své místo. Přesunul se do Milána a vzal práci v krachujícím domu Gucci. „S tou prací jsem přijal také jistou roli. Uvědomuji si to až zpětně, byla to jen část mě, ale pokusil jsem se tuto svou živou část sebe samého přetvořit v komplexní osobnost odvážného extroverta. O to horší pro mě byl konec,” přiznává návrhář pro Vanity Fair. 

„Až ve filmovém řemesle jsem našel klid a další část svého já,” dokládá Tom pro Elle. Je to údajně ta část, která mu pomáhá překonat temné myšlenky, ne je jen zahánět a přehlušovat. V jednom z rozhovorů se návrhář také nechal slyšet, že nejpřiléhavější jemu samému je charakter Susan z vlastního filmu Nocturnal Animals podle románu Tony and Susan od Austina Wrighta. Střed, kolem něhož se prolínají souvislosti, přestože on sám je sleduje jen zpovzdálí. To ostatně není nic neobvyklého. I někteří velcí umělci dvacátého století trpěli syndromem středu hurikánu... například i Andy Warhol.

Tom Ford tak přeci jen dosáhl svého snu. Stal se jakousi filmovou hvězdou. Se všemi rozpory, kontrasty, rolemi i úspěchy. A to, že nám čas od času dává ochutnat i ze svého skutečného vnitřního já je jen bonus, díky kterému můžeme lépe číst tuto - dnes již nespornou - legendu americké módy. 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

Sledujte nás na Instagramu @elleczech

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA