Klára Spilková: Celý život dítětem
Golfistka Klára Spilková snila o profesionální kariéře už odmala. A i když má ve čtyřiadvaceti letech slušně nakročeno, teď je pro ni důležitější vlastní spokojenost.

"Klára je holka, kterou můžete dát na billboard a nemusíte psát, jak se jmenuje. Byla první, je hezká, je jí čtyřiadvacet, má za sebou vítězství a před sebou velkou kariéru,“ prohlásil o ní nedávno její manažer Petr Žák. Něco na jeho slovech bude. Klára Spilková jako první Češka získala hrací kartu pro prestižní americkou LPGA Tour, což je série golfových turnajů pro nejlepší hráčky na světě. Mezi ně chtěla tahle sympatická sportovkyně vždycky patřit. Osm let se golfu věnuje profesionálně, v šestnácti se stala první českou hráčkou na evropském okruhu LET, v roce 2016 se zúčastnila i letní olympiády v Riu de Janeiro. Na otázku, na co se v životě nejvíc těší, odpovídá naprosto jasně: „Doufám, že se kvalifikuji na olympiádu v Tokiu. To je nyní můj sen a cíl. Také bych byla moc ráda, kdyby můj pobyt v USA byl úspěšný, aby mi to šlo a byla jsem tam spokojená. Aby mi vyšlo to, co si přeju. Což se mi naštěstí většinou stává,“ říká se smíchem.

Jako malá jste prohlašovala, že chcete být světovou jedničkou. Stále to platí?
Trochu se to mění. Díky tomu, že na sobě neustále pracuji, jsem šťastný člověk, a tak hraju čím dál tím líp. Takže ta spokojenost s úspěchy jdou ruku v ruce. Nicméně doufám, že se to jednou povede. Stále je to můj sen, ale už to není moje priorita.

Co je tedy teď pro vás v životě nejdůležitější?
Být šťastná.

Prohlásila jste, že budete na LPGA Tour hrát na pankáče a hlavně vás to musí bavit. Jak moc je pro vás golf v životě důležitý?
Je to velká součást mého života, za což jsem hrozně vděčná. Je to moje životní náplň, dělám to srdcem a mám to moc ráda. Ale už umím mít od golfu odstup. Když potřebuju, vezmu si volno, věnuju se sama sobě. Už to pro mě není číslo jedna. Teď jsem tou prioritou pro sebe já sama.

Mají to profesionální sportovkyně těžké?
Určitě záleží, jak moc si pustí okolí a sport k tělu. Já jsem hodně citlivý člověk, a tak si spoustu věcí beru osobně a tlak cítím víc než třeba ostatní. Když je vám patnáct šestnáct, tak je hrozně těžké se vyznat v tom, co se po vás chce, jak to máte dělat. Vlastně stále učím rozpoznat, kdy za některé věci můžu já, nebo kdy na ně zkrátka nemám vliv. Dřív jsem se v tom hodně ztrácela a bylo to pro mě hodně těžké. Je mi jasné, že veřejnost má o mě nějakou představu, a když z toho pak vybočím a chovám se jinak, než si ostatní představují, tak je to problém. Když jsem sama sebou, tak jsou často překvapení. Teď se snažím všechno dělat přirozeně, tak, abych já byla spokojená.

Cítíte se třeba i díky tomu vyspělejší než jsou vaši vrstevníci?
To bych úplně neřekla. Myslím, že každý jsme v životě něco zažili a to nás do jisté míry formovalo. Vyspělost úplně uspíšit nejde. Je určitě dobré žít ten věk, jaký máte. A i když mám spoustu zkušeností, ráda se vracím do dětských let. Myslím si, že když člověk zůstane napořád trochu dítětem, je pak ten život veselejší.

Nechybí vám někdy život obyčejné holky?
Občas mě to štvalo, protože jsem třeba nemohla jet na školu v přírodě, nebyla jsem na svém maturitním plese, což mě zpětně hodně mrzí. Ale dneska si říkám, že to tak mělo být. Člověk má vždycky možnost volby, vždy si může vybrat cestu, kterou se vydá. A žádná není špatná. Jsou to zkušenosti. O kamarády jsem naštěstí nepřišla, takže jsem spokojená.

Dají se při vašem způsobu života udržovat vztahy?
Jelikož těch opravdových kamarádů moc nemám, tak je to jednodušší. Vždy, když mám volno, tak se jim ozvu a sejdeme se. A je hrozně hezké cítit tu jejich podporu. Jsou to kamarádi ze základky nebo ze střední. Lidi, kteří mě neznají jenom jako nejúspěšnější českou golfistku.

Jak prožíváte samotu, když cestujete?
Letos jsem byla hodně sama a nebylo to jednoduché. Když je člověk čtyři týdny pryč, nebo každou noc v jiném hotelu, tak je to hodně neosobní. A já jsem hodně domácí člověk, mám ráda svoji postel, svoje peřiny… Tak si s sebou do hotelu beru třeba svíčku nebo fotky, abych se cítila víc doma.

Trénujete mysl, abyste se na hřišti víc soustředila?
Už odmalička mám dar, že se v danou chvíli dokážu soustředit. Ale určitě je dobré to trénovat. Dělám různá dechová cvičení, medituju. Abych se zklidnila a dokázala se naladit.

Co vám nejvíc pomáhá?
Stále se učím nebrat tu hru tak vážně. Což byl dřív můj veliký problém. Pořád je to pro mě dost těžké, ale už docela vím, jak na to.

Jak se vyrovnáváte s neúspěchem?
Pokaždé jinak. Záleží, který turnaj hraju nebo kde zrovna jsem. Dřív mi trvalo klidně i tři dny, než jsem neúspěch překonala a vyrovnala se s tím. Dneska už je to třeba za půl dne pryč. Beru to jako součást životní cesty, a jdu dál. U sportu také hodně záleží na tom, jak se v danou chvíli cítíte. Takže i když se mi něco nepovede, beru to tak, že je to přirozené. Nerozlišuji to na dobré a špatné. Prostě se to tak mělo stát.

Před dvěma lety jste přiznala, že jste vyhořela. Teď už víte, jak proti tomu bojovat?
Bojovat asi úplně ne, ale pracuji na tom. Když ztratíte motivaci, tak musíte jít dál.

Co vám tenkrát pomohlo?
Vyměnila jsem celý tým, i přes to, že jsem v těchto věcech byla vždy hodně konzervativní. Tím jsem dostala úplně nový impuls. Byla to rozhodně změna k lepšímu. A tehdy jsem se také začala učit víc poslouchat samu sebe.

Jak vám v tom pomáhá kineziologie, při které lékař pracuje s fyziologickými, mechanickými a psychologickými mechanismy?
Už je to rok a půl, co se jí věnuji a cítím se téměř jako nový člověk. Jsem klidnější, vím, co potřebuji, jsem přirozená.

Mohl za vaše vyhoření i fakt, že jste bývala hodně sebekritická?
To jsem pořád, ale učím se být na sebe hodná. Touha po dokonalosti mě provázela celým životem. Ono vás to může někam dostat, ale pak to začne stagnovat a vy nevíte proč. Najednou už to nefunguje. V tu chvíli mi pomohlo se zastavit a dávat energii sama sobě a ne golfu.

Jak to funguje v praxi?
Je to hlavně o přístupu. Třeba když jdu na trénink a už ráno se vzbudím unavená a není mi úplně nejlíp, tak se do těch věcí nenutím, nebičuji se za to, že mi to nejde. Jdu trénovat, ale místo čtyř hodin jsem na hřišti třeba jen dvě. Chci si to dělat hezký. Ale není to pro mě pořád ještě úplně jednoduché.

Není ta touha po dokonalosti prostě vaše povaha?
Asi také. Ale když jsem prohrála, tak mě to vždycky vrátilo do reality. Teď už vím, že je dobré stát nohama na zemi, být pokorný a užívat si to, co je. Dnes už je pro mě golf spíš takovou třešničkou na dortu.