Veronika Dostálová: Tygrovaný korzet
Když jsem byla na střední, to, na čem mi záleželo nejvíc, bylo odhalovat všechno, co jsem považovala za nesmírnou přednost. Zahrnovalo to obří vykrojené dekolty, minitílečka a k tomu široké kalhoty a skejtové boty. Na to úplně nejhorší ale nejde zapomenout.
Tenkrát jsem si nadšeně pořídila nejlevnější tygrovaný korzet. Protože mi nedošlo, že to není standardní svršek, vzala jsem si tenhle korzet na pomaturitní večírek. Pamatuju si to, jako kdyby to bylo včera. Tahle hrůza, černé minikraťásky, síťované punčochy, smaragdové oční stíny a stříbrné lodičky za čtyři stovky. Korunu jsem tomu nasadila asi metr dlouhým vlasovým příčeskem. Uprostřed večírku, kdy jsem zuřivě tančila někde v nonstopu, za mnou přišel docela hezký starší kluk a poklepal mi zezadu na rameno. Ten večer jsem se cítila nejhezčí na planetě, proto jsem mu rovnou řekla, že jeho pozvání na drink zásadně nepřijímám. Vyčerpaně se na mě podíval a pravil: „Já tě na nic zvát nechci. Přinesl jsem ti vlasy, co po tobě zůstaly u záchodů, a za tím korzetem máš vytažený kalhotky, asi od nějakýho zákazníka.“
Zuzana Pelková a Martin Hradecký: Táborák u Tiffanyho
Anna Machová: Čas elasťáků
Moje módní katastrofa se dá označit jedním slovem: těhotenství. Protože aspoň já v tomhle požehnaném období tloustnu i po sebemenším nadechnutí. A jelikož si na svojí nové velikosti nechci nikterak zakládat, odmítám si na sebe něco nového kupovat. Proto teď již osmým měsícem nosím těhotenské elasťáky, ke kterým volím cokoliv, do čeho se vejdu. A vážně to není žádná hitparáda. Ale už se nemůžu dočkat, až si na jaře obleču jednu ze svých sukní nebo nedejbože kalhot…
Andrea Běhounková: Do světa v legínách
Lesklé černé legíny, vysoké semišové kozačky nad kolena a lesklá žlutá volná košile s obrovskými vycpávkami v ramenou, přepásaná lesklým černým páskem… Takhle jsem na začátku 90. let dorazila do Hamburku do rodiny hraběnky a hraběte von Luckner. Ucházela jsme se u nich o práci au pair a přestože jsem z Ústí nad Labem odjížděla přesvědčená, že vypadám skvěle, jakmile jsem vešla do jejich překrásné vily, bylo mi jasné, že uchazečku o roli tanečnice v go-go baru tady nikdo nečekal. Už nikdy jsem tenhle outfit neoblékla a hraběnčin minimalismus – bílé triko, kašmírový svetr, úzké džíny -– mě ovlivnil na mnoho následujících let.
Broňa Zavadilová: Zlatý pytel
V mém okolí se roztrhl pytel se svatbami, vdává se mi jedna kamarádka za druhou. Nemám ráda nakupování, ale docela rychle se mi povedlo sehnat šaty, o kterých jsem byla přesvědčená, že udělají dojem na jakékoliv svatbě. Jsou z lehkého zlatavého materiálu, na ramínka, nad kolena... Říkám jim zlatý pytel, vlastně mají takový tvar, jsou volné, nadýchané… k nim střevíčky, psaníčko, a nebude to mít chybu. Hned na první svatbě mě ale vyvedla z omylu maminka nevěsty. Když mě v těch šatech viděla, zeptala se mě, kdy se půjdu převléknout do svátečního, že za chvíli budeme odjíždět na radnici. Hlavou zeď neprorazíš, ale já zkouším prorazit se svým zlatým pytlem i na dalších svatbách, protože jsem o něm stoprocentně přesvědčená.
Darina Achremenková: Permanentní faux pas
Moje modní faux pas byla asi celá moje střední! S oblibou jsem nosila staré krajkové šaty, slamáčky, střevíčky z třicátých let, náhrdelníky, co jsem si sama vyřezala, barevné silonky, které moje sestra pomalovala fixou, a další kousky podomácku upravené. Holt tu ještě nebylo H&M.
Dodnes si pomatuju, jak táta v předsíni při pohledu na mě spráskl ruce a řekl: „Nebohé děvčátko se sirkami!“ Máma zase měla takový zvyk, že mě kontrolovala při odchodu pohledem z okna. A když jsem zrovna někam razila se svojí hubenou, vysokou a nohatou kamarádkou Šárkou, tak mi pak ráno dala, řekla bych Radu Do Života: „Když má Šárka krátkou sukni, ty si ji neber!!“
Bára Šťastná: Svetr v dekonstrukci
Na gymplu jsem si upletla experimentální svetr z proužků natrhaných z bílé saténové látky. Ve chvíli, kdy jsem ho dokončila, vypadal úchvatně. Poprvé jsem si ho oblékla na rozhovor s katolickým knězem pro místní karlovarský časopis, do kterého jsem tenkrát přispívala. Ale už ve chvíli, kdy jsem se chystala zaklepat na faře, se se svetrem něco začalo dít. Tíha saténu ho táhla k zemi, oka pleteniny se roztahovala, z látky vylézaly nitě. Během rozhovoru, pokaždé, když jsem natáhla ruku, abych se napila čaje, nebo když jsem se zavrtěla na židli, se svetr postupně začal rozpadat. Bylo to o to trapnější, že jsem pod ním neměla nic než podprsenku, takže důstojnému pánovi se postupně nabízel výhled na nejrůznější části mého těla. Když jsem po hodině a půl odcházela, zoufale jsem si na sobě přidržovala chuchvalce saténových proužků a nití a pan farář se díval někam do země.
Ivona Petružálková: Májová katastrofa
Je mi čtrnáct let, je květen 1989 a v naší vesnici Brázdimi se konají máje. Což je polka nebo valčík za zvuků živé kapely před celou vesnicí, vyvádějí se holky do kola, aby si kluci mohli vybrat. Tradice stará několik desítek let. Šaty se řeší několik měsíců dopředu, kupují se látky, zařizují se švadleny. Jako pražské naplavenině mi to nepřipadalo jako zásadní věc, domluvila jsem se jen se starším kamarádem, aby pro mě přišel a že si řeknu o valčík. Dál jsem to nijak neřešila. Ten rok byl hlavním brázdimským módním trendem bílý puntík na černém podkladě, velikosti puntíků se meze nekladly. Prošla jsem celým průvodem, poněvadž ten rok byl náš dům poslední v řadě. Táta stál připravený s dvanácti panáky vodky a čekali jsme na průvod. Na sobě jsem měla sukni, bílou sportovní košili a espadrilky. Začal valčík a to, co se stalo pak, už byly jen intenzivní pohledy sousedek a šepot, který nešel přeslechnout. Večer na zábavě jsem byla propíraná do poslední nitky své sportovní košile. Od té doby vím, že dodržování dresscodu není moje silná záležitost.
