Exkluzivně z Karlových Varů: rozhovor s Beniciem del Torem

První herecké zkušenosti jste získal díky matce. Sehrával jste pro ni scénky, když byla nemocná, abyste jí zvedl náladu, je to tak?

Ano, byla nemocná, ale byla založením šťastná a veselá, takže jsem ji zkoušel rozesmát. Ale to tak či onak dělá každé dítě, je to instinktivní.

Řada herců říká, že hrát záporňáky je pro herce zajímavější a větší výzva než kladné postavy, protože se do nich musíte skutečně ponořit, rozumět jejich motivaci, máte to stejně?

Možná, ale nevím, jestli se to dá říct takhle všobecně. Já jsem si pár těch zloušů v několika filmech zahrál, i když jsem se se svými postavami pohyboval taky v šedé zóně, a myslím, že to má aspoň částečně souvislost s tvarem mých očí. Obsazují mě takhle, možná umím tyhle typy ztvárnit o něco líp, ale to je herectví… I když možná je to prostě něco, co ze mě vyzařuje (smích) Tu motivaci samozřejmě chápat musíte – pokud jí nerozumíte, nemůžete tu postavu dobře zahrát –, ale souhlasit s ní nemusíte. Záporná postava to třeba dělá z chamtivosti. Nebo proto, že mu v dětství tolik ublížili. Já jsem třeba hrál postavu Richarda Matta v televizním seriálu Escape at Dannemora, jejíž příběh je založen na skutečnosti. Díky rešerším jsem zjistil, že ho opustila matka, otce nikdy nepoznal. Šel z jedné pěstounské rodiny do druhé. A s otcem se poprvé setkal, když mu bylo 19 let, ve vězení. To přirozeně na každém člověku zanechá stopu. Ale neznamená to, že by měl být vyloženě jen špatný, každý je totiž nastavený jinak. A on byl možná napojený tak, že to nefungovalo, víte. Pravděpodobně existují lidé, kteří si prošli tím samým, a stali se z nich lepší občané, dobří lidé. Ale musíme si uvědomit, že s takovýmhle zázemím v životním závodě prostě začínáte s obrovským handicapem, jste-li v podobné situaci jako moje postava. Je to smutné, ale rozumím tomu. A je to součástí toho, co je na herectví tak přitažlivé – víte, ten antropologický kontext, to, že si uvědomujete, že i jako takovýhle charakter jste součástí lidstva.

A asi to chce hodně empatie?

Určitě, a právě i když hrajete záporňáky. I oni jsou každý jiný, není to tak, že by se dali hrát podle jednoho mustru.

Z rozhovoru s Bonnie Timmerman jsem se dozvěděla, že jste se ucházel o roli, kterou nakonec v Hříšném tanci hrál Patrick Swayze…

Já jsem to taky slyšel!

A není to tak?

Ne! Já to chápu tak, že ona mě doporučila, ale toho konkurzu jsem se neúčastnil… Kdoví, co by to znamenalo pro mou kariéru.

To jsem se právě chtěla zeptat.

Místo toho mám asi tu bondovku, kde všechny pobodám. Tak jsem si řekl, že když chci hrát záporáky, měl bych začít být v tomhle dobrý. Takže možná kdybych tančil, tak bych….

...Byl skvělý tanečník?

Ale ne, to prostě nejsem já. (smích) Ne. Víte, když vyrůstáte v Karibiku, když jste malé dítě a chodíte na oslavy a je vám řekněme deset, jedenáct, dvanáct let, jdete vždycky na party, kde je všechno založeno na tanci. Takže tam byli kluci, kteří byli opravdu dobří tanečníci a monopolizovali si dívky. Já jsem byl jeden z těch kluků, kteří se tak dobře hýbat neuměli. Pak jsem na to přišel: že ti kluci, kteří si usurpovali všechny holky a byli opravdu dobří tanečníci, všichni měli sestry. U nás doma byl jen brácha a táta. Takže všechny ty děti, co měly sestry, měly výhodu. Ale jo, trochu hýbat se umím, ale spíš se na tanec rád dívám, což souvisí s tím, co dělám. Ale ne, nejsem dobrý tanečník salsy.

Vždyť jste se objevil ve videoklipu k Madonnině hitu La Isla Bonita…

Jo, sedím tam na kapotě a pak se zakloním, zas až tak se nehýbu! (smích)

Benicio del Toro
Info ikona

Můžu se zeptat na Obyklé podezřelé? Vím, že někteří lidé mají teorii, že je to tak dávno, že je v pořádku spoilovat, tedy prozrazovat zápletku nebo dokonce rozuzlení. Jaký je váš postoj ke spoilerům, ano, nebo ne? Prozradit konec.

No, ne, nechtěl bych prozradit konec, kdyby u toho hovoru byl někdo, kdo ten film neviděl, i když je tak starý…

27 let…

Hustý! Takže je možné, že ten film dnešní pětadvacátníci nikdy neviděli. Takže jo, mluvme o něm, ale spoilery ne. A víte co? Dívám se na spoustu filmů a a zapomínám je. Takže se můžou najít lidi, kteří se na ten film podívají znovu, a já jim nechci to druhé zhlédnutí zkazit.

Do Varů jste přijel představit film Traffic. V něm se většinu času mluví španělsky, což při uvedení filmu do kin vyvolalo velký rozruch. Zajímalo by mě, jestli vnímáte, že se situace španělsky mluvících herců změnila, máte dnes víc možností mluvit svým jazykem? Je trh otevřený, nebo ne?

To je dobrá otázka. Především to byl první film, který jsem natočil a ve kterém jsem mluvil španělsky. Nikdy předtím jsem ve španělštině nehrál. Docela zajímavé na tom bylo, že jsem poslouchal ve španělštině. Mluvení je jedna věc, poslech je něco jiného. A myslím, že teď je k tomu víc příležitostí, než když jsem začínal, i pro latinskoamerické herce. Když jsem se rozhodl stát se hercem a řekl jsem to nahlas, lidi se mi smáli a opravdu měli pocit, že jsem blázen. Myslím si, že dneskdyž dítě řekne, že chce být hercem, nikdo se mu nesměje. Řeknou, jo, živ se tím. Možná to není nijak úžasná kariéra, ale uživit se tím dá. A já si myslím, že když se to děje obecně hercům, tak se situace hýbe i pro latinskoamerické herce.Jestli mám pocit, že v Americe je víc šancí? Jo, je to tak, zvlášť když to srovnám s dobou, kdy jsem začínal. Existuje spousta úspěšných show ve španělštině. Ale ale pořád si myslím, že je potřeba, aby existovalo více obsahu, aby vznikaly další a další takové filmy a tv pořady, protože jedině tak se podaří zbořit předsudky.

Myslíte si, že jste pro latinskoamerické děti, které pomýšlejí na hereckou dráhu, pozitivním vzorem?

To není na mě, to musejí posoudit jiní… plaval jsem proti proudu, to ano, ale opravdu je to na druhých. Já jsem jen rád, že se situace pozvolna mění.

Je mi líto, že vyvolávám smutné vzpomínky, ale tenhle týden se nese ve znamení zprávy o úmrtí Jamese Caana…

Sen, který už není. Už nemáme sen. Měl jsem možnost s ním trávit čas, pracovat s ním, být s ním. Byli jsme spolu na Kubě… je mi to moc líto. Vyjádřil jsem soustrast jeho rodině a… říkám mu sen.

Proč?

Když jsem ho potkal, přistoupil jsem k němu a řekl: „Pane Caane, je mi ctí, že tu s vámi mohu pracovat.“ A on na to: „Můžete mi říkat sen.“ – „Proč?“ – „Protože pracovat se mnou je sen.“ Takže mu tak říkám. To byla kariéra! Jaký vliv... Jeden z největších. Velikán. A skvělý, zábavný chlapík. Miloval jsem ho.

Mohl byste zavzpomínat na natáčení s Wesem Andersonem, na film The French Dispatch? Liší se opravdu jeho práce s herci tolik od ostatních režisérů?

Vlastně ano. Já jsem byl zvyklý na filmy, kde to není tak rigidní. Pracoval jsem se spoustou režisérů, kde kamera následuje herce. No a u Wese je to spíš naopak. Pracujete pro jeho pohled na věc, pro to, co cítí on. Takže jsem měl trochu, víte, obavy.., jak to půjde dohromady. A nakonec to byla úžasná zábava, protože natáčení s ním je velmi podobné divadlu. Moc se nezabývá logikou, ale tím, co hýbe postavou. A motivace je mnohem důležitější věc než logika, ta jde na divadle svým způsobem stranou. Takže to bylo naprosto skvělé a já doufám, že spolu ještě něco uděláme, protože se mi ta práce strašně moc líbila. Jeho filmy jsou svébytné, a to je fajn. Je jen pár filmařů, kteří dělají věci úplně jinak, po svém, a Wes je určitě jedním z nich. A to hlavní, co chcete jako herec, je pracovat s filmaři, kteří vás nutí růst. A taky má úžasný smysl pro humor. Slyšel jsem, že jako model pro exteriéry u Grandhotelu Budapešť mu posloužily Karlovy Vary a hotel Pupp, ale nemám to od něj, je to informace z druhé ruky. Jestli mu mám zavolat a ověřit to u něj, budete si muset připlatit! (smích)

Kdyby se o vašem životě natáčel film, kdo by vás hrál?

Béla Lugosi! (smích) Nebo Geoffrey Rush? (Druhý hvězdný host letošního ročníku karlovarského filmové festivalu, pozn. redakce)

Rita Moreno, první portorická herečka, která opravdu prorazila v Hollywoodu, mluví ve filmovém dokumentu o tom, kolikrát chtěla svůj sen vzdát, že byly chvíle plné pochybností, kdy si říkala, že už to dál nejde. Zajímalo by mě, jestli vás někdy provázely podobné pocity, nebo jestli to bylo snazší.

Díky ní? Ano, určitě jsem to i díky ní měl trochu jednodušší. Takže jí musím poděkovat. Předtím byli i jiní herci, kteří mi v jistém smyslu vydláždili cestu. Rita si ale vedla docela dobře. Herecká profese je dnes jiná, je více možností, jak už jsme o tom mluvili. Můžete režírovat různé věci, točit reklamy. Ale tehdy to muselo být opravdu bizarní, jít proti proudu vyžadovalo spoustu odvahy. Zkusit udělat kariéru ve Spojených státech je jiné, než když jste, řekněme, mexický herec a pracujete u filmu v Mexiku, kde mimochodem měli a mají skvělý průmysl, nebo řekněme v Argentině či ve Španělsku. Ale prorazit ve Státech je komplikovanější. Ovšem Amerika se ale za posledních 50, 60 let vyvinula, stala se politicky korektnější. Je to velký skok nejen pro Latinoameričany, ale všechny minority. Víte, i já jsem samozřejmě jako Latinoameričan měl momenty, kdy to bylo dané – chceš hrát? Ok, budeš hrát tohle. A takhle jsem přišel ke všem těm záporňákům. Ale aspoň jsem si řekl, že je zahraju dobře.

Chtěl byste si po filmu Sicario: Nájemný vrah zopakovat spolupráci s Denisem Villeneuvem? Třeba nějaké sci-fi?

Jasně, rád s ním pracuji. Natočil Sicaria a pak Stefano Sollima udělal Soldada, ten druhý díl (Sicario: Day of the Soldado). A slyšel jsem, že je tu potenciál pro třetí díl, na to se tedy těším, až si to přečtu! Denis Villeneuve se stal hlasem dnešní filmové sci-fi… Už se taky nemůžu dočkat sequelu – říká se jim tak, že ano, těm pokračováním? –– Duny.

Tištěný magazín

Elle cover
REKLAMA