Daleko od domova

Ve středu Balkánského poloostrova, na půli cesty mezi Bělehradem a Athénami, se v údolí kolem řeky Vardar rozléhá půlmiliónové město Skopje. Metropoli Severní Makedonie dominují monumentální sochy rozeseté ve veřejném prostoru, starobylé paláce i budovatelské bulváry zároveň. Pestrou směsici namíchanou z několika náboženství, národů a kultur, se v 90. letech rozhodla Hristina Georgievska nechat za zády a vydala se vstříc neznámému.

Rodilá Makedonka toužila poznat svět za hranicemi, snila o kariéře a životu plném možností na západě. Zrovna když si zažádala o vízum do Velké Británie, přišlo v prosinci 1996 osudové pozvání od kamaráda do Prahy. Zajela ho na dva týdny navštívit –  a domů se vrátila až po devíti měsících. Tolik se jí v Česku líbilo. Hristině Georgievské bylo tehdy třiadvacet let, cizina se zdála jako vzrušující dobrodružství a Praha byla v té době místem svobody a nových možností. „Ten, kdo nikdy nežil v zahraničí, tyhle pocity asi nikdy nemůže zcela pochopit. Člověk musí mít obrovské ambice, vyvinout mnoho energie a snahy, aby do nové společnosti zapadl. Je třeba obstát i přes neznalost jazyka, bez známých a dalšího zázemí,“ vzpomíná dnes na začátky v cizí zemi Hristina.

Ve Skopje studovala chemii a technologie a pracovala jako moderátorka v rádiu. V Praze se jí oproti tomu podařilo uchytit jako make-up artistka v právě se rozvíjejícím módním byznyse. Na testovacích foceních pro look booky začínajících modelek se seznámila s řadou fotografů, kteří ji pak zvali k zakázkám pro časopisy, firmy a osobnosti. Profesionálně se vyvíjela především po boku legendárního módního fotografa Davida Surowieckého, se kterým často experimentovali a vyvíjeli koncepty společně. Po čase Hristinu klienti začali sami poptávat a rychle se z ní, díky velké píli, pokoře a pracovnímu nasazení, stala uznávaná make-up artistka. 

S manželem a dvěma dětmi za ta léta žili hned v několika pražských čtvrtích, když ale přišla na přetřes koupě bytu, měla Hristina Georgievska jasno: nejvíce se jí libily Vinohrady. Díky kreativnímu nadání si dokázala představit potenciál bytu, do kterého před šesti lety vstoupila poprvé. Líbilo se jí množství světla a zcela automaticky se v něm cítila dobře. Před očima se jí měnila dispozice, zaujala jí i blízkost centra a klid čtvrti, výška pátého podlaží a výhledy na červené střechy. Rekonstrukci dopřála čas a soustředěnou energii, ostatně jako všemu, co dělá – postupovala podle předem stanoveného seznamu a trpělivě odškrtávala položky. Na pomyslném vrcholu se tyčily vysněné jídelní židle Wishbone od Hanse Wegnera, těsně za nimi byly mramorové lampičky od Toma Dixona, malby od Iry Svobodové nebo lustry IC Lights od Michaela Anastassiadese pro Flos. Stačilo počkat si pár let, předměty jeden po druhém pořizovat a nenechat se zlákat impulzivní koupí jiných. 

Líbila se mi blízkost centra i klid rezidenční čtvrti, světlo v pátém podlaží i výhledy na červené střechy

Nejkomplikovanějším prostorem a zároveň místem, které má majitelka v bytě nejraději, se stala drobná kuchyň, citlivě vetknutá do výklenku vedle jídelny s obývacím pokojem. S koncepcí jí pomohl architekt Kryštof Blažek ze Studio Minio, se kterým ladili všechny vestavěné úložné skříně ve 110 metrovém bytě a na míru nechali vyrobit také knihovnu a komodu v červeně mořeném dřevu, aby odkazovala na oblíbená 50. léta 20. století. Naštěstí změn bylo třeba spíš koncepčních než razantních stavebních. Původní obývák přepažili dvoukřídlými dveřmi, čímž vytvořili místo pro hlavní ložnici. Každé z dcer pak partneři dopřáli luxus vlastního pokoje na opačné straně bytu, odděleného chodbou. „Sama jsem po něm celé dětství toužila, proto vím, jak je takový pokoj důležitý!“ směje se Hristina u jídelního stolu, když jí po obličeji tančí ranní slunce. Tady její rodina konečně našla domov na stovky kilometrů vzdálený tomu původnímu.  

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Předplatné Elle

Elle cover
REKLAMA