Cement době navzdory

Opuštěná továrna na cement, kterou Ricardo Bofill objevil v roce 1973 na předměstí Barcelony, zdaleka nevykazovala romantické prvky. Snad jedině válcovitá sila, kterých tu bylo původně přes třicet, mohla probudit jeho fantazii. Jednalo se o velký průmyslový areál účelových staveb z přelomu 19. a 20. století, které však měly jednoduché formy a postrádaly jakoukoli zdobnost. Byly v různém stadiu rozkladu a jejich přitažlivost spočívala pouze v tom, že nechávaly architektovi prostor pro představivost. „Měly zvláštní kouzlo,“ vzpomíná Bofill, jak tehdy se svými spolupracovníky z Taller de Arquitectura vnímali estetiku vysloužilých industriálních konstrukcí.

„Přestože to byly holé stavby, viděli jsme v nich umělecké trendy 20. století. Surrealismus ve schodech, co nikam nevedou, v konstrukcích, které nic nepodpírají, v absurditě věcí trčících do vzduchu. Abstrakci čistých objemů, místy rozbitých a narušených. Brutalismus ve zpracování materiálů… Rozhodli jsme se továrnu zachovat a postupně ji přetvořit v umělecké dílo.“ Základní stavební práce trvaly dva roky. Architekti nejdříve bourali a čistili areál, z původního počtu staveb zůstala přibližně třetina. Zachovali osm sil, ve kterých se rozhodli vytvořit zázemí pro všechno, co potřebuje architektonický ateliér. 

Ateliér Ricarda Bofilla
Info ikona

Jen co budovu očistili od nánosů cementu a nadefinovali nové dispozice prostoru, potřebovali založit zahradu, kterou vnímali jako zelený podstavec ke zbývajícímu objemu. Chtěli, aby se rostliny plazily do výšky a zároveň visely ze střech, aby stavbu prorůstaly a obklopovaly, proto bylo třeba vysadit je co nejdříve.

Dnes, po čtyřiceti letech, jsou tu vzrostlé palmy, olivovníky, cypřiše a eukalypty, velké plochy trávníků kolem i na střechách a obnažené betonové zdi porostlé popínavými rostlinami, které dodávají továrně tajemný vzhled romantické zříceniny. Bofill tento dojem podpořil dalším důležitým rozhodnutím: nové, dostavěné prvky odlišit specifickým tvaroslovím, které v sobě spojuje odkazy na dějiny architektury. 

Ateliér Ricarda Bofilla
Info ikona

„Představili jsme si okna, dveře a schodiště z různých historických období, které jsme pak použili v exteriérech a interiérech.“ Některá z nich tak evokují středověk, pro řady obloukových otvorů našli architekti inspiraci v obrazech Giorgia de Chirica. Architektonický ateliér se uhnízdil v několika silech, která dříve sloužila k uskladnění cementu.

Po prořezání oken tu vznikly kanceláře pro téměř čtyřicet lidí, ve čtyřech podlažích propojené točitým schodištěm. Z tovární haly sousedící s násypkami vznikla ‚katedrála‘, víceúčelová konferenční a společenská místnost s desetimetrovými stropy, plná denního světla, které sem proniká prosklenými stěnami.

Ateliér Ricarda Bofilla
Info ikona

Zatím posledním krokem, desítky let po vybudování ateliéru, bylo vytvoření rezidence pro rodinu Ricarda Bofilla. Nachází se mimo sila v horní části a jejím srdcem je obrovský obývací pokoj, vytvořený v ideální krychli. „Monumentální, brutalistní, konceptuální a domácký,“ charakterizuje autor tuto místnost enormních rozměrů. Stěny a strop ponechal v původní surové podobě včetně částí, které se dozdívaly – jsou tu vidět tvárnice propojené maltou, zanechané ve stadiu hrubé stavby. Hrubost stěn a stropu zjemňují lehké bílé závěsy, které rozptylují světlo, bílé jsou i pohovky a sedací nábytek od manželů Eamesových.

Zbytek zařízení pokoje se drží v neutrální šedé a černé, doplněné dřevem. Na surovém pozadí vynikají také organické tvary židlí navržených Antonim Gaudím. V některých dalších pokojích, jako v ložnici a koupelně, se architekt držel stejného konceptu s hrubými stěnami doplněnými bílou, ale například v jídelně použil hladké bílé omítky, jinde zase růžový marocký štuk. „Továrna je pro mě magickým místem se zvláštní atmosférou,“ shrnuje Bofill. „Líbí se mi žít tady, kde je vše naplánované a ritualizované, v totálním kontrastu k mému turbulentnímu nomádskému životu.“ 

 

Zdroje: Wikipedia Commons, Taller de Arquitectura, Elle Decoration

Tištěný magazín

Elle cover
REKLAMA