Velkorysým domovním průjezdem vcházíme do vnitrobloku. Nepůsobí nijak okázale, obyčejný činžovní dům na hezkém místě v pražských Vršovicích. Pak ale hostitel otevře vysoká vrátka na svou vlastní část dvorku, a najednou jako by na mě dýchla přímořská atmosféra. Už jen letmý pohled na očištěné cihly, bambusový nábytek a zeleň mě rázem teleportuje na míle daleko, do tepla, za sluncem a bezstarostnějšími dny. Zdá se, že na tento dvoreček září víc paprsků než kamkoli jinde v Praze.
Celou dobu mě provází jeho majitel, designér Jan Plecháč, jehož široký úsměv a pozitivní nálada jsou vysoce nakažlivé. To už ale pokračujeme hlavním vchodem do prostor, které mě na návštěvě zajímají nejvíce, a mně je v ten moment vše jasné – tady není na negativní myšlenky prostor! Bílý interiér je plný světla až po okraj a člověku nezbývá nic jiného než se nad tou zářivou podívanou radovat. „Jsem tu nadmíru spokojený. I když je venku ošklivě, dovnitř pronikne maximum světla, a zároveň tu není příliš teplo, což byl problém našeho bývalého ateliéru kousek odtud, který jsme sdíleli ještě s mou tehdejší designérskou polovičkou Henrym Wielgusem,“ chválí si nový ateliér Plecháč.
Jak už to tak bývá, místo objevil před třemi roky víceméně náhodou, když se poohlížel po alternativách bydlení pro svého tatínka, které by ho přiblížilo k vnoučatům v centru města. Pro tátu sice vhodný nebyl, ale Plecháčovi uvízl potenciál prostoru v paměti. Když pak hledal neobvyklé místo pro budoucí boxernu jeho kamarád, měl okamžitě jasno a hned volal majitelce. Vnitroblok byl stále k dispozici, i když o něj už mezitím začal být velký zájem. I tentokrát se však situace opakovala, kamarád si podnikání rozmyslel a dvorek zůstal nadále k mání. Utekly další dva měsíce, než Honza spolu s rodinou vyrazil na vernisáž do pařížské galerie designu S.Bensimon na rue de Turenne v Paříži. Až v konfrontaci s vybranými uměleckými díly si uvědomil, jak mu svobodný tvůrčí prostor chybí a jak moc by si ho přál vytvořit i doma v Praze.
Pak už stačila podpora manželky, trocha štěstí, že se stavba ještě neprodala, a pořádná dávka odhodlání, protože domek se nacházel v zoufalém stavu. „Padesát let do něj pršelo, ze světlíku tu rostly velké stromy a skoro nic tu nebylo, až na krásnou atmosféru a energii, do které jsem se prostě zamiloval a chtěl alespoň část z ní mermomocí zachovat,“ vypráví Honza. Od starousedlíků se dozvěděl, že ve vnitrobloku od roku 1928 sídlila výrobna léčiv, na katastru pak našel přímé záznamy o umístění drtiče léků nebo míchačky na masti.
Zachovat a znovupoužít se přeci jen podařilo část z toho, co před Plecháčovým zásahem nestačilo spadnout – jako třeba na čtyřikrát zalomenou dřevěnou příčku, kterou designér rozebral na jednotlivá prkna a pokryl jimi novou zeď na dnešním pomezí kuchyně s jídelnou a garáže se skladem. Dalším důležitým krokem bylo obnažení původní stavby, ke které někdo přistavěl v 60. letech garáž a tím také zazdil všechny otvory na fasádě. Plecháč ovšem poznal, že se jedná o nešikovně napojený přílepek, a bez váhání se pustil do jeho částečného odstranění. Tmavé garáži tak odejmul střechu a znovu vyboural původní otvory pro okna. Z tmavého skladu se rázem stalo prosluněné studio s vlastním dvorkem plným zeleně, do něhož se studio za teplých dní může rozšířit. Dispozice jinak zůstala bez větších změn – všechny prostory designér zachoval, jen mezi sebou proměnil jejich funkce, tři ze čtyř stran zateplil a sjednotil bílým nátěrem.
Prostor zároveň rekonstruoval s ohledem na budoucí využití, aby se zde dalo případně i bydlet. Pod betonovou stěrku je proto zavedené podlahové topení, rozvedená voda i elektřina a samozřejmostí je také znovuvyužívání dešťové vody na splachování a závlahu zeleně na dvorku. Budovu se Honzovi povedlo zrekonstruovat během roku a půl, další rok a půl pak trvalo, než si vše sedlo. Dnes studio slouží jako zázemí jemu a jeho pomocníkům Ondřeji Lalákovi a Adamu Kvačkovi, jako showroom úspěšných produktů, které Plecháč spolu s někdejším partnerem Henrym Wielgusem navrhli pro dánské Menu, český Lasvit nebo francouzský La Chance a jež jsou stále v prodeji, i jako ukázka prototypů, jež výroba ve firmách teprve čeká. Na stole například odpočívá rozpracovaný projekt využívající pletivo jako formu na skleněná svítidla pro Lasvit a na zdech visí moodboardy k chystané rekonstrukci domu na Kanárských ostrovech. Honza mezitím bosý přebíhá mezi místnostmi a s pokorou popisuje svou rutinu: Když přijde do studia, první věc, kterou udělá, je, že ho pořádně zamete. „Odkoukal jsem to od tibetských mnichů, tyhle malé rituály mi dělají radost a připravují mě na den.“ A u Honzy si člověk může být jistý, že ten den bude plný světla, i kdyby zrovna pršelo.
