Moderní gentleman: Vymřelý druh či realita?

 

"Gentleman by mi navíc podržel dveře, a to on nikdy neudělal!“ zakončila moje kamarádka Zita nejpádnějším argumentem svoji tirádu a bouchla kelímkem se zmrzlinou o stůl tak razantně, že z něj vylétlo pár kapek a ozdobilo jí tvář i monitor. Dívala jsem se na ni s nelíčeným úžasem, protože s čerstvě bývalým partnerem byli nekompatibilní ve spoustě věcí a důvodů pro rozchod se nastřádalo dost a dost, včetně toho, že se k ní choval opravdu hrubě, když byl ve stresu. To zmínila taky, ale očividně ji ty nepřidržené dveře mrzely víc. 

 

Plácání po zadku a vulgarity by nikdo neměl obhajovat. S gentlemanským chováním nemají nic společného.

 

Historie ho dobře zná

Nenapadlo by mě, že právě ona si potrpí na to, mít po svém boku dokonalého gentlemana. Zita je totiž patřičně hrdá na svoji nezávislost a schopnost se o sebe po všech stránkách postarat. Byla bych si tedy myslela, že se do těch dveří spíše hrne, aby nevypadala, že třeba potřebuje pomoct. Není tomu ale tak. Její porozchodový monolog mě proto přiměl se nad fenoménem gentlemanství zamyslet a udělat si mezi blízkými přáteli takový malý průzkum, jak vnímají moderní ženy a muži kolem mě pojem gentleman a jakou mu dnes ve svých životech přikládají důležitost.

Nejprve přišla na řadu teoretická část, abych měla na případnou debatu dostatek argumentační munice. Jako gentleman byl původně označován příslušník nižší britské šlechty, třeba mladší syn baroneta či rytíře. Už spisovatel Geoffrey Chaucer ve 14. století ale mluví o tom, že gentlemanem se rozumí ten, kdo si hledí svého dobrého jména a chová se odpovídajícím způsobem. Svázanost s příkladným chováním a dobrými mravy je tedy prokázaná už nějakých 640 let…

Když jsem se poté mezi známými začala vyptávat, o čem že to gentlemanství tedy dnes je, manžel mé kamarádky Lucie shrnul těch více než šest století dvěma slovy: Nebýt... (doplňte si výraz z lidové mluvy pro bodavý hmyz, který obtěžuje lidi i dobytek). Je to, pravda, dost zkratkovité, ale asi vím, jak to myslel: vnímám to totiž podobně.

Adios, macho! Moderní gentleman se jemnosti nebojí

elle.cz

Dinosauři mezi námi 

Je zajímavé, že při debatách o dnešním významu slova gentleman většina aktérů postupovala jaksi obráceně – začali tím, kdo jím rozhodně není. V době, kdy jsme se o tomto tématu bavili, totiž zrovna DVTV zveřejnila rozhovor se sexuologem Radimem Uzlem. Říká v něm spoustu věcí, o kterých by měl něco vědět. Záměrně říkám „měl by“, protože celou moji sociální skupinu překvapilo, jak moc mimo dnešní dobu dr. Uzel je. Jeho tvrzení, že „chlap je od přírody zvíře, ženy by s tím měly počítat a zařídit se podle toho“, tak třeba polární bioložka Marie Šabacká na svém facebookovém profilu komentovala takto: „Myslela jsem, že je to jen senzacechtivý titulek, ve kterém jsou slova pana doktora vytržená z kontextu, ale rozhovor je mnohem horší, než jsem si uměla představit. Pan doktor se jen zamotává do svých pseudovědeckých tvrzení z doby bronzové a sám sebe popírá v každé druhé větě. Ale protože on musí občas heroicky strpět nechat si přinést kafe servírkou, která se mu nelíbí, tak i ženy musejí tolerovat to občasné plácnutí po zadku nebo nějakou tu vulgaritku. Prý to otepluje vztahy na pracovišti,“ napsala vědkyně.

Vyjádření dr. Uzla se jí dotkla stejně jako nás všech – vlastně nevím, jestli „dotknout se“ je správný výraz. Spíše nemůžeme pochopit, že někdo skutečně ještě žije ve světě, kde jsou muži zvířaty a ženy nedočkavě čekají na to, až je nějaký ten živočich plácne po zadku, aby jim dokázal svoji náklonnost. Tohle chování patří do minulého století a muži, kteří se podobně zastaralých vzorců drží zuby nehty, rozhodně nemohou být označeni za gentlemany. Naštěstí jsou to jen výjimky, ke kterým je bohužel upírána větší pozornost, než by si zasloužily. 

 

Toxický pan Božský. Proč by takový muž neměl být vaším idolem?

elle.cz

Upozorňovat na to, že mezi námi takoví myšlenkoví dinosauři jsou, je bezesporu správné, nesmíme ale kvůli tomu získat představu, že takových mužů je ve společnosti většina. Bylo by to nespravedlivé, jak potvrzuje například Pavlína Louženská na svém blogu: „Bouchám vzteky, jak moc si lžeme. Jak moc si děláme věci složitější, jen protože nebereme v potaz existenci černých labutí: mužů, kteří nenosí kostkované košile misogynních výroků,“ píše Louženská.

„Jako ženy vstupujeme do vztahů s automatickým povzdechem a přesvědčením, že debatu o platech, domácích pracích a ženách v politice ani nemá smysl začínat, protože přece víme, jak by skončila. Mávnutím rukou a doporučením jít se naučit svíčkovou. A přitom to vůbec nemusí být pravda. Jen v tom žijeme tak dlouho, že jsme zapomněly, že by to mohlo být jiné,“ dodává. 

Zkuste proto, co já: promluvte si s muži ze svého okolí o tom, co pro ně tento pojem znamená a jestli by za gentlemana chtěli být považováni. Možná to úplně na rovinu nepřiznají, ale myslím, že drtivá většina to v hloubi duše považuje za správné. A možná je i dobře, že se důraz přesunul z formy na obsah, a pojem gentleman se tak dnes týká spíše „normálního chování“ (nejen) k ženám než dokonalého ovládnutí pravidel etikety. I když ani to není na škodu! 

Méně nás dnes zajímají nuance bontonu, spíše chceme, abychom se na svůj protějšek mohli spolehnout.

 

Gesto, které potěší 

Udělá mi radost, když mi partner při odchodu z divadla pomůže do kabátu, do restaurací automaticky vstupuje jako první, aby případně schytal ránu letícím půllitrem místo mě (mimochodem toto společenské pravidlo kreslí zajímavý obrázek toho, jak to za dob Jiřího Gutha-Jarkovského v žižkovských hostincích vypadalo), či mi třeba k výročí – nebo jen tak – přinese květiny.

Skutečným gentlemanem je ale pro mě muž, který si mě váží, respektuje mě a považuje mě za sobě rovnou ve všech ohledech. Muž, který je mi oporou, když je toho na mě moc, se kterým můžu mluvit o všem a taky se všemu smát. Neočekává, že mu budu vařit, ale stejně jako mně ty darované kytky mu udělá radost, když se k tomu odhodlám. Když ví, jaké rámě mi při společné chůzi po zledovatělém chodníku má nabídnout, je to prima, ale důležitější je, aby mě chytil, když se opravdu řítím k zemi, a to obrazně i doslova. 

Honza, ten z mých kamarádů, který obecnou představu gentlemanství naplňuje asi nejvíc, k tomu říká: „Podle mě máme příliš tendenci vnímat gentlemana jako postavu ze starého, pokud možno černobílého filmu, jako přežitek minulosti. Důsledkem toho se podržení dveří ještě bere jako normální, ale pomoci ženě do kabátu už je něco z minulého století. Přitom je to škoda, obojí nic nestojí a úsměv za odměnu potěší obě strany. V loňském roce se ale ukázalo, že lidé na sebe stále umějí být hodní – nabídnou pomoc s nákupem sousedům, půjčí notebook dětem na vzdálenou výuku… Není tedy nakonec gentlemanství vlastně jen obyčejná slušnost, která nezávisí na pohlaví?“ ptá se Honza.

Vyplývá z toho, že gentlemanství je pro nás pořád důležité, jen ho chápeme trochu jinak než generace našich prarodičů: méně nám záleží na dokonalém smeknutí klobouku, o to více ale chceme, aby se naši partneři určitými principy chování skutečně řídili. A je fér, že totéž žádají oni od nás. V angličtině existuje ženský protějšek gentlemana, tedy gentlewoman, my tomu ale můžeme říkat jakkoli – třeba být slušným člověkem.

Sedmero mužů, kterým se na jaře vyhnout!

elle.cz