REKLAMA

Galeristka Olga Trčková: Pandemie nás přiměla dělat nové věci

REKLAMA

Spolumajitelka etablované DSC Gallery sídlící v historickém centru Prahy, Olga Trčková, nám poodhalila zákulisí jejího provozu a prozradila, jak se dokázala adaptovat na současnou situaci. DSC Gallery je privátní galerie, která je nezávislá na grantové a dotační podpoře z veřejných financí, udržet takové místo v chodu především během pandemie bývá výzva. Charismatická Olga však každou překážku bere jako podnět k tomu, jak z ní vytvořit příležitost pro sebe a umělce, které zastupuje.

Olga, původem z Bratislavy, galerii založila v roce 2009, od té doby si DSC Gallery získala své pevné místo na umělecké scéně v Praze. Výstavy, které jsou často kontroverzního charakteru, přitahují veřejnost, otevírají diskuzi o různých tématech a lákají sběratele umění. Není se čemu divit, v její galerijním depozitáři naleznete jména jako je David Černý, Krištof Kintera, Jiří Černický, Jiří Georg Dokoupil, Lubomír Typlt a další.

Prostory galerie, ateliéry umělců a komunikace se sběrateli nejsou jediná místa, kde se Olga pohybuje. Na Vysoké škole ekonomické vyučuje předmět „Umění a finance", kde mladé studenty inspiruje k tomu, aby si založili vlastní umělecké projekty a nebáli se jít nezávislou cestou. Olgu můžete také sledovat na instagramu, kde má 26,5 tis. followerů, za což by se nestyděl žádný pořádný influencer. Galeristka však tuto platformu využívá k prezentaci svých umělců a v poslední době zde také začala vybraná díla nabízet k prodeji. Umění Olga popularizuje s lehkostí, nadhledem a smyslem pro humor. Na své si přijdou i milovníci módy, neboť její outfit je vždy precizně sladěn s konkrétním dílem.

 

 

Jak jste se dostala k umění? Studovala jste ho?

Já jsem studovala filozofii. Období po revoluci bylo takové, že si každý dělal, co chtěl a mně se zdálo umění strašně atraktivní. Nechala jsem se tedy zaměstnat v Dorotheu, což je aukční dům ve Vídni, který draží umění. Tam potřebovali někoho, kdo mluví německy a převezme vždy díla, co přijedou z Čech. Naučila jsem se dražit věci, ale zjistila jsem, že jde o něco, co určitě nechci dělat. Každá aukce spočívá v tom, že vezmete, co vám kdo dá a dražíte. Je to čistý byznys. Není za tím romantika toho, že objevíte umělce, pracujete na jeho kariéře a doslova si ho „vypipláte”. Proto jsem si po 3-5 letech práce řekla, že tohle pro mě není. Ovšem byla to samozřejmě výborná zkušenost. Následně jsem se rozhodla jít vlastní cestou a založit si galerii.

 

V jednom rozhovoru jste řekla, že nesbíráte líbivé umění. Co musí splňovat obraz, aby vás na první pohled zaujal?

Také vlastně přemýšlím nad tím, co mě zaujme. Vždy jde o projekt, na kterém je cosi znepokojujícího a většinou je to figura, kterou shledávám lehce poloděsivou. Ony postavy se nacházejí na hraně a reagují - buď jsou zraněné nebo zranění očekávají, ocitají se v nepříjemné situaci nebo naopak nalézají nějaký mikro-optimismus v katastrofě a těší se i přes nepříznivou situaci nějakému pozitivnu. Proto nás najdete většinou figurální obrazy, což před deseti lety bylo ještě něco až téměř spektakulárního. Ale stojíme si za tím a současná malba ukazuje, že jde o pole, které je obrovské a mě osobně poskytuje největší vzrušení. Autenticky bych se neuměla nadchnout, pokud bych to tak necítila.

 

Mají umělci, které zastupujete, něco podobného? Je tam nějaká pojící linka, která propojuje jejich umění?

Je to takový „černý humor”, ale ne cynismus. I když děj na obraze může být příšerný, tak to není protože by autor byl přehnaný cynik, který nás úmyslně uvádí do nepohodlí a do nekomfortu, ale většinou proto, že jde o upozornění na sociální nespravedlnost nebo vztahovou krutost. Druhá věc je občanská statečnost, kterou jsme mohli vidět například u Davida Černého. On měl sílu připravit 7 metrovou sochu „Fakáče" a vyplout na Vltavu proti Hradu. Nakonec šlo o nejklikanější zprávu v New York Times ten den. Takové gesto mluví za vše.

 

Je nějaký typ umění, které byste nechtěla zastupovat?

Nemám to tak, že bych nechtěla. Něco bych ale neuměla dobře zastoupit. Měli jsme například pár pokusů s fotografií, ale nevěděli jsme jak to dostat ke sběratelům, nedařilo se nám s tím. Osobně se snažím k umělcům přistupovat jako k partnerům a když to tak i oba cítíme, tak je úplně jedno, jestli autor je podivín, nebo já jsem podivín, či nám funguje nebo nefunguje chemie. Nejsem nijak vyhraněná.

 

DSC Gallery/Olga Trčková
Info ikona

 

V ELLE rádi podporujeme ženy napříč obory. Jaká je vaše oblíbená umělkyně?

Například před pár dny jsem si pořídila Berlíňanku Simone Haack, ta právě teď u nás vystavuje s Typltem. Je to přesně ta znepokojivá malba s fokusem na nejasné vztahy mezi postavami. Obvykle znázorňuje čas mezi dětstvím a dospělostí, takovou tu nejzranitelnější dobu, když nevíme, co se stalo. V jejích dílech se objevuje skrze modřiny a nevyspání. Tato autorka mě momentálně hodně přitahuje. Z českých umělkyň mě nedávno zaujala Karima Al-Mukhtarová, která šije do skla. Ona je fantastická, během pandemie měla u nás výstavu „Radikální ženy" a k tomu šila roušky pro bezdomovce a sama je rozvážela. Je to opravdu ryzí povaha. Také mám ráda tvorbu Laury Limbourg.

 

Jak ovlivnila pandemie trh s uměním? A pociťujete to nějak i vy osobně?

Nás pandemie v galerii nakopla k tomu, že jsme začali dělat věci, o kterých jsme vůbec nevěděli, že je umíme. A kupodivu to začalo fungovat. Obecně se říká, že pandemie trhu s uměním ublížila a je smutné, že nejsou výstavy. Na druhou stranu dostat umění k lidem přes ten malý telefon je samozřejmě na první pohled příšerné, ale na druhou stranu strašně demokratické a umím si představit, že u toho zůstaneme. Tak jako u sociálních médií, také jsme začali dělat DSC Gallery podcasty na Spotify a být aktivní na Clubhouse. V současné době provádím sběratele galerií přes Whatsapp a setkávám se s reakcí, že už to tak budeme dělat vždy. A já se pokaždé zeptám: „Nechybí vám vidět to naživo? Škoda, že ten obraz nevidíte v realitě!” Ten klient už ale nic nedělá naživo, vše si sežene online, nic už se pro něj neděje v reálném životě, tak vůbec není smutný a řekne: „Vůbec mi to nechybí, mně to takto stačí, děkuji a zase k vám přijdu na Whatsapp.” (smích) Toto je úplně nový svět.

Udělali jsme ještě jeden zajímavý projekt. Měli jsme pocit, že na startu pandemie všichni umělci začali plakat, takže jsme si řekli, že co kdybychom my v galerii neplakali a naopak spíš nějak pomohli. Oslovili jsme autory, aby darovali k prodeji něco ze svého ateliéru, co by nikdy v životě nedali, protože k tomu mají nějaký vztah. Dali jsme dohromady soubor věcí s unikátními příběhy, který se celý prodal. Sběratelé to skutečně ocenili, protože by si k tomu jindy nenašli cestu. Polovinu naší marže jsme věnovali na covidovou jednotku v Motole, bylo to něco okolo 320 tis. Kč. Takže nás ta situace vlastně vyburcovala k tomu udělat něco, z čeho jsme všichni měli opravdu dobrý pocit a pomohlo to.

Ale už je to dlouhé, už je to rok, co si říkáme, že za tři měsíce to skončí a samozřejmě, že ten živý kontakt chybí. Naše motto je, že nezastavíme provoz. Že jedeme jakoby nebyla pandemie, akorát jsme v zavřené galerii. To znamená že nám vůbec nevadí, jestli se otevře za měsíc nebo za tři. My tu ty umělce máme, teď jsme měli Adama Štecha s berlíňanem Dennisem Schollem, nyní je tu Lubomír Typlt s německou autorkou Simone Hack. Sice to nikdo naživo neviděl, jenom virtuálně, ale vůbec nic se neděje, život jde dál.

 

Jakub Janovský/Olga Trčková
Info ikona

 

Váš přístup k managementu umění je velmi demokratický, k čemuž také vedete svoje studenty. Především k tomu, aby byli nezávislí, aby se postavili na vlastní nohy a neškemrali o granty. Jaké je vaše působení na VŠE a proč zrovna tam?

To vzniklo náhodou. Já jsem tam jednou přednášela a oni mě oslovili, jestli si tam nechci udělat doktorát. Součástí toho doktorátu je také povinné učení, u čehož jsem zůstala. Člověka to strašně nabíjí, protože ti studenti na VŠE jsou strašně moudří. Každý už někde pracuje, buď ve start-upové firmě nebo na manažerských pozicích. Oni reálně vedou byznysový život a do té školy chodí tak trochu navíc, což je úplný double-job. Parta lidí, která se u mě zpravidla nashromáždí jsou ti, kteří chtějí pořádat hudební koncerty, chtějí mít různé umělecké agentury nebo si otevřít galerii. Tyhle lidi povzbuzovat mě skutečně nabíjí.

 

Jaké byly vaše překážky, které jste musela překonat? Co je možná i do teď nejtěžší na tom vést galerii?

Režie privátní galerie je strašně složitá, proto musíme prodávat. Tím, že jsme se rozhodli pro svobodu, nemít granty a nebýt někde položení na kolenou před grantovými komisemi, tak sběratelé jsou naše alfa-omega. Musí se to k nim dostat, musíme je získat a přesvědčit. Znamená to, že 10 let už děláme „Art Lovers” akademie nebo vydáváme časopis. Tyto dílčí podpůrné aktivity jsou vlastně takový krok sun krok, aby si sběratel řekl, že si koupí například Simone Haack za 400 euro, která může být do tří let třikrát dražší. Ale bude? To nikdy nevíme jistě a právě nejistota je velký faktor.

 

Myslíte si, že je v Praze ještě prostor pro další galerii?

Jee rozhodně! I kdyby dalších 10 nových. Například v newyorské galerijní čtvrti Chelsea, je 500 galerií na jednom místě. Každá vypadá jedna jako druhá, ten interiér je úplně stejný, tudíž vy nevíte ve které právě jste a fičí to. Kéž by to bylo i tady. Ono se to podporuje, to je synergy effect.

 

Vaše galerie se od jiných českých galerií liší tím, že přivádí do Prahy slavné umělce z Berlína a Londýna. Proč a v čem jsou jiní? A jaká jména stojí za pozornost?

Je to obrovský risk, pro který jsme se rozhodli před rokem a kupodivu to vychází! Čeští sběratelé zakomponovali přirozeně do svých sbírek díla, která jsou od již slavných londýnských a berlínských autorů, nebo těch mladých s perfektním potenciálem. Znamená to, že tito autoři jsou již pravidelně vystavující v slavných galeriích, mají stabilizované ceny, které prokazatelně rostou, pracují s nimi zahraniční kurátoři a jsou něčím magičtí nebo ojedinělí, co třeba v Čechách žádný autor nedělá. Rumunský autor žijící v Berlíně, absolvent slavné klužské akademie Norbert Stefran je na startu, je tudíž za výbornou cenu a ta poroste. Simone Hack nebo Dennis Scholl, oba zavedení malíři z Berlína, vystavují v různých německých kunsthalle, byli i teď u nás v galerii na jaře pořád za rozumnou cenu. Proč to nemít? Anebo super star Marin Eder, ten je už tak hvězdný, že je až zázrak, že budeme mít jeho solo výstavu. Když vystavoval u Damiena Hirsta v Newportstreet Gallery London, tak sám Damien koupil celou jeho výstavu, všech 40 obrazů. Dál bude v naší galerii i slavný Justin Montimer z Londýna, vše je to taková výzva pro galerii.

 

Viktor Frešo/Olga Trčková
Info ikona

 

Jací jsou čeští sběratelé umění? Mají nějakou stejnou vlastnost? Spojuje je spíš vášeň pro umění nebo to spíš chtějí brát jako investiční záležitost?

Nemáme téměř žádného investičního sběratele. Já osobněě téměř nikoho takového neznám. Někdo přijde a zamiluje se aniž by věděl, že to potřeboval. Umím si představit, že někoho potěší informace, že Dokoupil už bude jenom dražší, nebo např. Vajíčko od Cíglera už prostě nebude a jeho cena samozřejmě díky tomu bude jenom růst. Tyto informace je milé si říct, ale že by někdo vlítnul zvlášť do mladších umělců z investičního důvodu, to ani není možné. Každý sběratel je velice citlivý a bere jako prestižní výsadu lovce, že rád sází na vítěze. Každý je potěšený, když se „jeho" autor zhodnocuje, i když ho nechce prodávat. Rádi se přesvědčíme, že za pár let bude „naše umění” dražší, potvrzujeme si tak, že jsme moudří sběratelé.

 

Protože jsme v ELLE, nesmí chybět otázka o módě. Vaše propojení módy a umění na instagramu je velmi inspirativní. Jaký je váš oblíbený český a zahraniční návrhář/návrhářka?

Mám skutečně ráda modely od Kláry Nademlýnské, obzvlášťe jedny kožené šaty. Ty si vezmu téměř vždy na nějakou vernisáž. A z těch zahraničních mám nejraději jednoduché, perfektně padnoucí šaty od Valentino nebo Dolce&Gabbana, to je opravdu radost si je obléknout.

 

Co byste poradila nastupující generaci galeristů a manažerů umění? 

Strašně bych je chtěla nakopnout a vzkázat, že vůbec není čeho se bát. Všechno dobře dopadne, vše se dá udělat od stolu. V současné době vše uděláte za tři hodiny online a máte virtuální galerii, online svět umí efektivně vše propojit. Také bych ráda poradila nebát se zvednout kotvy, zajet do Londýna, podívat se co tam vzniklo za projekty, zamyslet se, jestli nepotřebuje nějaká tamější galerie parťáka v Praze. K tomu nemusíte mít v podstatě žádný kapitál, můžete to vybudovat za 0 Kč a už vůbec nemusíte mít palác a složitou instituci. Má rada zní: jít do toho, nebát se, všechno se podaří.

 

Kuchyň od Jiří Georg Dokoupil/Olga trčková
Info ikona
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

Sledujte nás na Instagramu @elleczech

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA