REKLAMA

Kamera, klapka, akce! Aneb jak číst film

Filmoví kritici s oblibou říkají, že film by měl mluvit sám za sebe. Není potřeba se nad ním zamýšlet, neměl by vyvolávat otázky, ale vtáhnout vás do děje, jehož se na pár hodin stanete součástí natolik, že zapomenete na skutečnost. Souhlasím, kdo by nechtěl v této době žít alespoň trošku mimo realitu. Pokud ale toužíte věci poznávat i z jiných úhlů a rádi zkoumáte, co je pod povrchem, pak vás možná zajímá, jaký vliv na konečný výsledek může mít nejen filmová řeč, ale i charaktery postav, zápletky děje, hudba nebo kamera a střih. Jsou to právě tyto komponenty, které dohromady utvářejí vzrušující zážitek, jejž nám donedávna hlavně filmová plátna a dnes převážně televize zprostředkovávají.

Důvodů, proč se na filmy vůbec díváme, může být nespočet. Někdo se chce pobavit, přijít na jiné myšlenky, druhý zase touží si popřemýšlet, pátrat po zločinci společně s detektivem a třetí se chce pomocí vyprávěného příběhu něco nového dozvědět nebo naučit. Mám ráda kombinaci všeho, ale kromě naplnění našich očekávání mě udivuje, jak je možné, že filmy jakéhokoli žánru lidi tolik fascinují a fungují již více než století.

Prožitek voyeura

Sledování filmů nám podle scenáristy a spisovatele Jona Boorstina přináší tři různé druhy potěšení. Nazývá je prožitek voyeura, zprostředkovaný prožitek a fyzický prožitek. Ruku na srdce, koho občas nebaví nahlédnout do protějšího rozsvíceného okna? „Voyeurovým potěšením však nemyslím nic sexuálního, definuji ho rád jako dychtivého pozorovatele, který má čistou radost z pohledu na něco nového a báječného,“ vysvětluje Boorstin ve své knize Tajemství filmové řeči

Takový divák funguje na principu běžné lidské zvědavosti, je skeptický a snadno se začne nudit. Právě tento druh prožitku prohlubují také promyšlené kostýmy, architektura nebo výprava a masky. Zkrátka chceme sledovat něco nového. „Když vidíme zajímavý obraz, ještě stále reagujeme jako při pohledu na ohňostroj nebo jako děti shluklé kolem brouka,“ popisuje Boorstin. Ten pocit něčeho odtajněného je sice fascinující, ale sám o sobě nestačí.

Prociťte to

Jedním z důvodů, proč „pohyblivé obrázky“ tak často vyhledávám já sama, je jejich schopnost vyvolat emoce. Schválně – u kterých filmů jste kdy brečeli a proč? Já naposledy u Schindlerova seznamu a chvíli jsem si myslela, že to způsobili skvělí herci, uznávaný režisér, kontext nebo to, že se hrůzy druhé světové války opravdu v této míře děly. Možná to byly i tyto důvody, ale nejvíce jsem za to mohla já sama. Viděla jsem totiž v hercích to, co bych na jejich místě cítila také.

Lidé jsou přirozeně empatičtí. Při pohledu na tvář máme automatické nutkání zjistit, co majitel tohoto obličeje cítí, vnitřně prozkoumat přiměřenost této emoce, a pokud ji shledáme vhodnou, přijmeme ji za vlastní,“ přibližuje Boorstin v kapitole o zprostředkovaném prožitku. Kus sebe dáváme do jiného člověka, a když on svůj příslib naplní, přenese nás do světa intenzivně prožívaných pocitů. Může to být úžasné stejně tak jako bolestné.

Zakryj si oči

Když jsem byla malá, rodiče mi zakrývali oči při filmových scénách, které byly podle nich zřejmě moc násilné, erotické nebo nebezpečné. „Na to máš ještě času dost,“ vždycky říkali. Ale o to víc jsem se pak na takové okamžiky soustředila, když jsem je sledovala bez nich. Připadala jsem si, jako bych seděla v autě, které ujíždí 300kilometrovou rychlostí před nepřítelem, cítila jsem, jak voní vášeň při milování Rose a Jacka v tom starém autě v Titaniku, a vždy se těšila na to jemné zhoupnutí žaludku, když jsem se při znělce seriálu Krok za krokem příliš zadívala do scény volného pádu na horské dráze. Nechápala jsem, proč mi tyto zážitky – bez rizika reálného nebezpečí – rodiče nechtějí dopřát.

Pocit zážitku ,na vlastní kůži‘ se vine snad každým hollywoodským filmem. Nadaný režisér pro něj dokáže najít místo ve vypjatých chvílích v rámci jakéhokoli žánru. Někdy toužíme postavou být, a to například při hororu, v pornu, během akčního filmu, ale ,osobním prožitkem‘ musí být kořeněny i dobrodružné filmy a thrillery,“ popisuje Boorstin. Umíte si představit milostný příběh bez jakéhokoli erotického dráždění? Nuda. Při fyzickém prožitku filmu se ovšem do postav nevžíváme, často si naopak přejeme, aby tam nebyly, protože v hlavní roli jsme my sami. A je jedno, zdali zrovna přelétáte nad Grand Canyonem, nebo slézáte bez jištění Mount Everest. Když je film dobře natočený, nevnímáte okraje plátna, prostě v něm jste.

 

 

Ještě větší potěšení

Pár mých kamarádů pracuje u filmu, a tak jsou mezi námi věty „Vidělas ten dynamický střih?“ nebo „Všimni si té geniální hudby, jak ještě víc prohlubuje charakter!“ na denním pořádku. Musela jsem si na to zvyknout, protože se ráda dívám na film bez rušení a v úplné tmě. Baví mě porozumět tomu mechanismu, jenž napětí, dojetí nebo strach vytváří. Slavný herec a režisér Robert Redford to vyjádřil přesně: „Důkladné zkoumání filmového řemesla nám umožňuje hlouběji ocenit a získat ještě větší potěšení z tohoto druhu umění.“ Je pravda, že i když jsem Pulp Fiction viděla už nejméně desetkrát, Tarantinův masterpiece je pro mě při každém dalším zhlédnutí lepší a lepší.

Nejde asi říct, který filmový komponent je nejdůležitější. I s dobrých scénářem jde udělat špatný film, skvělá hudba zase nezachrání dílo plné slabých hereckých výkonů atd. Udělejte si proto takové cvičení a pusťte si nějakou oblíbenou klasiku, již znáte téměř nazpaměť. Nasaďte si pomyslné filmařské brýle a zamyslete se nad tím, ve které části jsou vrcholy filmu, proč tomu tak je, a jak skvěle fungují scény, které nejsou předvídatelné ani trochu. Překvapí vás, jak uvidíte film jinak, budete-li se soustředit jen na jeho dílčí části. 

Na druhou stranu není nic, co by mě štvalo víc, než když je od začátku předvídatelné, kdo je vrah, s kým kdo skončí a kde se ukrývá ta tajná věc. Tady asi žádný rozbor nepomůže. Ale i tyto pro někoho klíčové nedostatky jsou u filmu důležité, protože v lidech potvrzují jejich vlastní úsudek, že jsou vážně dobří, pokud na pointu přišli sami, a někteří diváci si v nich vyloženě libují.

 

 

Pohněme časem

I když nepatříte mezi technicky zdatné jedince, poznáte, kdy končí jedna scéna a začíná druhá. Tomu se říká střih a na celkový výsledek má zásadní vliv. „Herectví, kameru, srozumitelnost scénáře – všechno zásadně ovlivňuje výběr záběrů,“ popisuje studentům filmu střihač a režisér Črt Brajnik. Střihem totiž dokážeme pracovat s časem. To, co by v realitě trvalo minutu, může být díky pohledům na reakce herců či jiné děje prodlouženo, nebo naopak zkráceno. Je to jediný nástroj, který čas dokáže prodloužit, zastavit nebo přeskočit.

O kompozicích záběrů kamery toho lze napsat spoustu, ale já schopného kameramana poznám bezpečně podle toho, jak moc jsem ohromená jeho obrazy. Je to podobné tomu, když stojíte v galerii a nemůžete přestat sledovat jedno konkrétní dílo. Prostě ho chcete zkoumat víc a víc, dívat se na něj zblízka, zdálky, přemýšlet u něj, nebo si naopak odpočinout. Naposledy jsem to tak měla u filmu Tenkrát v Hollywoodu nebo Nabarveného ptáčete. Právě tyto filmy by byly kvůli geniální kameře skvělé i bez zvuku.

O filmové teorii si toho můžete přečíst opravdu hodně, ale stejně se asi shodneme na tom, že u filmu se v mnoha případech jedná o subjektivní záležitost, jež nemusí být podložena technickými vychytávkami, promyšlenými dialogy ani dechberoucími záběry. Jsou snímky, které se nám prostě líbí, i když jsou teoreticky špatné. Tímto článkem jsem však chtěla ukázat, že ty dobré mohou být pro nás ještě lepší, když pochopíme, kdo nebo co tahá za nitky.  

5 filmů, na kterých můžete trénovat své filmové dovednosti:

 

Manželská historie  

Tento film si pusťte kvůli vytříbeným charakterům, skvělým hereckým výkonům a dobře napsaným dialogům.

 

 

Zelená míle 

Kromě hereckého koncertu se zde zaměřte na scénář, který je podle mě tou nejlepší filmovou adaptací knižní předlohy vůbec.

 

 

Whiplash 

Kde jinde si vyhrát se střihem než v hudebním filmu. V rytmu bicích nástrojů je jeho sledování jedna velká radost.

 

 

Tenkrát na Západě 

Skladatele Ennia Morriconeho vám asi představovat nemusíme, ale zkuste tento film zhlédnout bez hudby. Už chápete, jak je důležitá?

 

 

Nabarvené ptáče 

Černobílý film se 169minutovou stopáží vás nepřestane fascinovat díky mistrovskému oku kameramana Vladimíra Smutného.

 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

Sledujte nás na Instagramu @elleczech

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA