Ženy v umění #3: (Virtuální) realita Radky Bodzewicz

Tvorba Radky Bodzewicz se pohybuje na pomezí hmotného a nehmotného. A to symbolicky i doslova. Radky cesta uměním je neplánovaná, plynulá, nezatížená. Z jejích děl dýchá lehkost, ale i tíha bytí. Ačkoliv pracuje s těžkými náměty a tématy z Božské komedie, finální díla působí vesele a mají v sobě jakýsi uklidňující faktor. Tomuto kontrastu napomáhá volba spíše teplých barev a jak sama umělkyně zdůrazňuje, jejím záměrem je, aby její umění probudilo v divákovi hloubavost a reflexi nad svým životem, zároveň aby ho to netrýznilo a cítil se u toho šťastně.

Ženy v umění #2: Silná, aktuální a světová Taja Spassková

elle.cz

Výrazná umělkyně mladé generace vystudovala grafický ateliér pod vedením Vladimíra Kokolii na pražské AVU. K umění se dostala samostatně, její rodiče jsou zemědělci a do galerií začala chodit až na střední škole, každopádně vždy cítila vnitřní potřebu kreslit a vyjadřovat se malbou. Než se ale zcela dostala k malbě a kresbě, začala u plastiky. Radka dlouho nevěděla, jaká je její cesta a tak jí jednoduše hledala a zkoušela. Práce s hlínou je stále součástí její tvorby, jejím hlavním posláním je však plátno a barvy. Láska a zápal pro práci je na finálních dílech více než zjevná. Její díla nesledují aktuální trendy, jsou nadčasová a to jak tematicky, tak formátově. Radka tvoří zejména velkoformátové obrazy, jež umocňují epičnost jejího uměleckého sdělení a dodávají punc renesančních maleb.

V poslední době začala být fascinovaná virtuální realitou, kterou zakomponováná do svých maleb. Obrazy tak síky tomu ožívají a získávají úplně jiný rozměr. Pomocí speciální aplikace v telefonu zařízení namíříte na obraz, který záhy na vašem displeji oživne. Divák se tak pomyslně stává součástí toho díla. Proč zrovna virtuální realita? Kde bere Radka inspiraci a jaký má vztah k módě? Dozvíte se z našeho rozhovoru s talentovanou umělkyní.

Radka Bodzewicz

 

Vaše umění je plné symbolů. Je to váš záměr? Počítáte s tím, že divák uvidí symbol, který tam schováváte?

Trochu s tím samozřejmě počítám. Snažím se používat věci, které jsou všem blízké a známé, proto pak k tomu samotnému obrazu nemusím nic říkat a hrozně složitě ho vysvětlovat. Předpokládám, že divák si to po svém přebere a pochopí, proč tam je zrovna tato věc. Jsem ráda, když je interpretace a dešifrace nechaná na divákovi a je mi sympatické, když nachází své verze obrazu. Každý umělec jde do toho díla se svým záměrem, divák může vidět za roh, něco navíc. Což mě baví, protože se tam tak objeví věcí, které jsem já sama neviděla, nebo je odhalím až po čase, když to vidím na výstavě mezi ostatními obrazy.

 

Z vašich obrazů sálá určitá inspirace v orientálních motivech, je v nich vidět jakási secesní zdobnost. Reflektujete tam tyto styly nějakým způsobem?

Secese mě úplně nebaví, ale nevadí mi, každopádně když je v tom ten symbol a ornamentálnost, tak to k tomu trochu svádí. Víc mě zajímají takové surovosti, skalní malby, ale i renesanční malby a iluminace mě momentálně hodně baví. Snažím se ty figurální světy prohlubovat dál a jít do dekoru a většího detailu v té krajině. Proto ta iluminace se mi sama od sebe jeví jako inspirace.

 

Zajímají mě ty figury v obrazech. Co vlastně znamenají? Mají to být vyloženě nějaké konkrétní osoby nebo symbolizují naše nevědomí nebo duši? Jak si je vlastně sama interpretujete?

To mě nikdy nenapadlo takhle uvažovat. Já vždycky maluji svoje tělo, protože je to nejvíc, co znám a mohu si to osahat, ale není to asi nic popisného. Je to figura, která je často bezpohlavní, bez konkrétního popisu. Vycházím z každodennosti a z běžného zážitku těla a tělesnosti jako takové a nejbližší jsem si já sama, nebo mé dítě, nebo blízcí lidé, na které si mohu sáhnout. Nevědomí mě samozřejmě zajímá. Zejména napojení se na něj v procesu toho malování. To je vlastně i způsob jak pracuji s tím otiskem, který funguje jako podklad pro obraz, tudíž počítám s tím, že ten obraz přímo nevymyslím, ale je trochu ponechaný náhodě a tak se na to nevědomí současně napojuji.

 

Golden tree, 2021, Radka Bodzewicz

 

Ve vašich obrazech se často objevuje motiv jezera, má to nějaký hlubší význam?

Má, pro mě je jezero hrozně důležitý prvek, protože používám způsoby imaginace, které se běžně používají i v psychologii. Já si je v malování používám dost volně, ale je to jeden ze způsobů, jak se na nějaký určitý svět napojit. Jezero je jeden z archetypů, které mě hrozně baví a zajímají. Každý má nějaký svůj a já mám jezero a vodu, symbol řeky a nějaké nekonečné vody. Je to vlastně i taková meditační technika. Představa jezera, řeky, vodopádů, to mě hrozně baví, že se mi to ve finále propojuje s různými věcmi.

 

Motivy toho pozadí na vašich dílech velmi evokují Rorschachovi testy. Získáváte tedy inspiraci i v psychologii?

Ano, hodně. Zrovna Rorschach je pro mě hrozně uzavřený. Nikde jsem nedokázala najít vysvětlení, proč vypadají ty obrazce zrovna tak, jak vypadají a jestli se dají někam dál posunout. V psychologii je na to vlastně podobný názor, že je to už daný obrazec, u kterého není jasné, proč je to zrovna tak, jak to je. Ten Rorschach nemusí mít tu jednotnou interpretaci, protože to může být zavádějící. Psychologie jako taková mě baví dost, zejména vybavovací imaginační techniky jsou hrozně zajímavé, na co se člověk může v tom obraze a procesu malování napojit. Je to velmi zajímavý prvek, neboť často se objeví symboly, které bych si jen tak nevymyslela.

 

Kůže, 2020, Radka Bodzewicz

 

Jak vaše díla vznikají, kde berete inspiraci a případně jak vaší tvorbu ovlivnila pandemie?

Hodně čtu, nejsem ten typ výtvarníka, který si dělá research toho, co je zrovna v módě co se týče barev apod., to mě vůbec nezajímá, protože potřebuji být k sobě upřímná. Ten podklad toho čtení je pro mě tedy důležitý a proto mám často zázemí pro přípravu výstav nějakou literaturu nebo knihu, která neslouží jako ilustrace, ale jenom jako takové zaštítění té výstavy, aby dávala smysl, aby měla pod sebou nějaký větší podklad. Pandemie mě v tomto moc nezasáhla. Spíš jak člověk nemůže do muzeí a na výstavy, tak to je velký problém. Umělec by měl mít neustálou interakci s obrazem někoho jiného. Tím ale, že jsem na rodičovské, tak to není zas taková změna. V malování se mi to zas tolik neprojevuje.

 

Zajímá mě také to propojení virtuální reality s vaším uměním. Jak jste k tomu dospěla, že jí do svého umění zakomponujete?

Měla jsem pocit, že nová média nemohu opomenout a malovat ve virtuální realitě jsem si chtěla vyzkoušet. Nakonec z toho vzniklo to, že ty věci jsou použitelné i pro výstavu. Zkoušela jsem to hlavně z toho důvodu, že jsem chtěla zjistit, co se stane na tom obraze, když to bude ve 3D, protože je to úplně jiný režim, než pracovat s obrazem. Na plátně má člověk neustálý přehled a vidí a má interakci s okolním světem i v barvách. Tu malbu samotnou ovlivňuje denní světlo, ale i barevnost věcí okolo nás, aniž bychom si to často uvědomovali, ale to barevné spektrum kolem se na tom obraze také nějakým způsobem odráží. V té virtuální realitě je člověk bez čehokoliv, je tam jeden barevný, technicistní prostor, tak mě to po téhle stránce zajímalo, co se stane s tou fyzickou malbou. Nakonec jsem začala používat i malbu ve virtuální realitě a dost mě to pohltilo. Zajímavá je pro mě i 3D socha.

 

 

Vaše dílo Maska bylo v listopadu loňského roku vydraženo na aukci v londýnské Sotheby's. Jak jste na to reagovala? Co to pro vás znamená?

Já jsem samozřejmě ráda, že jsou ty věci vidět v zahraničí. Z toho českého prostředí je hrozně těžké se dostat někam dál. Často je člověk v uzavřeném kruhu sběratelů v Česku, což je skvělé, ale také je dobré vidět za roh a být v zahraničí a ještě k tomu v Sotheby's je prostě skvělé. Šlo hlavně o to, že se to vůbec vydražilo a že o to někdo měl zájem. Hodně se v médiích omýlalo, že ještě nemám 30 let, tak to bylo takové že všechny zajímal ten věk, ale proč ne… Já jsem z toho samozřejmě měla radost, něco to znamená. Jsem moc vděčná BOLD Gallery a Oldřichu Hejtmánkovi, který to uskutečnil a dělá pro mě takto spoustu věcí.

 

Protože jsme ELLE, tak nás samozřejmě zajímá, jestli pro vás něco znamená móda, jestli jí vnímáte jako umění, jestli k ní máte nějaký vztah nebo tento sektor jde mimo vás?

Vnímám módu, ale ne nijak aktivně, primárně tak, že se musím cítit dobře já, nejsem módní guru. Zajímám se o to, ale dost okrajově. Jako umění to samozřejmě beru. Já jsem si jako dítě strašně přála být návrhářka, byl to můj velký dětský sen. Dlouho mě to drželo a mám doma ještě krabice pokreslených šatů a návrhů. Pak ta kresba nad tím ale zvítězila a najednou už to nebyly jen ty šaty, ale i ti lidé, cyklisté (hodně jsem sportovala), takže pro mě se pak stal důležitější ten záznam samotný. Ale dokonce jsem si i šila vlastní šaty a nosila jsem je.

 

To je skvělé! Neuvažujete, že byste své umění přenesla na textil?

Hrozně by se mi líbilo udělat gobelíny, nebo vzory látek, to by mě hodně bavilo. Moc by se mi to líbilo. Ten dekor tomu napomáhá, použít by se dali třeba samotné ty otisky, ty si dovedu představit na nějakých šatech.

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Na čem momentálně pracujete?

Právě pracuji na cyklu s názvem Mýtus o věčném návratu, je to o cykličnosti času. Ve společnosti bereme čas jako lineární, jsou různé mýty a oslavy konce a začátku roku jsou vlastně spojeny s oslavou cykličnosti. Každý svůj národ má své oslavy. Zajímá mě, jak jednotlivé mýty mají společné zázemí. Ačkoliv se ty národy neznaly, tak jsou hodně podobné např. v těch oslavách konce roku, nebo vize apokalypsy a znovuzrození toho světa.

Toto jsou témata, která mě momentálně velmi baví, hodně si k tomu čtu a baví mě v tom hledat nové symboly. Například to, co jsem dřív malovala, tak jsem nevěděla, že to může mít i takovéto souvislosti a nacházet je pro mě hrozně zajímavé a důležité. Výstava, na kterou toto připravuji, bude rozdělená do tří cyklů, bude se to týkat zrození a konce světa, což bude podpořeno cykličností a různými rituály. Když to situace dovolí, tak by se ta výstava měla uskutečnit ke konci tohoto roku, nechci to dělat online.

 

Kdo jsou ženy v umění? Nový seriál ELLE o lokálních umělkyních je tu!

elle.cz