REKLAMA

Teddy boys: Proklatě styloví rebelové

REKLAMA

 

II. sv. válka, Británie v troskách. Přídělový systém skončil až v roce 1954, což však neznamenalo, že se Království plně vzpamatovalo. Doba se na lidech nenávratně podepsala, a po letech bídy a chudoby potřebovala mladá generace navrátit zapomenutý šarm, styl, a vnést trochu společenské zábavy do černo-bílého života. Teorií vzniku “New Edwardian Look” který se stal uniformou edwardian boys, později teddy boys (Ted – zkrácenina Edwarda) bylo mnoho.

 

 

Podle jedné z legend se v roce 1950 krejčí ze Savile Row - ulice proslavené nejlepším zakázkovým oděvem pro vyšší třídu, rozhodli zavézt nový oděvní styl, a navrátit svým majetným zákazníků z Mayfairské oblasti Londýna ducha starých dobrých časů Viktoriánské a Edwardské Británie. Symbolizovalo to zároveň vztyčený prostředníček prostředníček Labouristické straně (Labour party), která po válce vyhrála volby. Mezitím, co vyšší třída nad touto staro-novou módou ohrnovala nos, získala naopak obrovskou popularitu v řadách mužů z dělnické třídy. Byť to nebyl takový scénář, jaký si krejčí představovali, rozhodli se svých zásob zbavit i pod cenou. Prodávali je proto do obchodů s mužskou konfekcí v jižním a východním Londýně (not so fancy).
 

 

V poválečné době totiž většina mužů dostala tzv. demob suit – jednalo se o kostýmy, které byly vojákům vydány na konci války pro zařazení zpět do civilního života. Byly vydávané po kusech nehledě na velikost, někomu byly buď moc malé, nebo naopak moc velké, což bylo častým tématem britských komedií post-válečné éry. Oblek na míru naopak vyžadoval hodně času a financí (tj. do roku 1954 velké množství přídělových kupónů), což si nemohl dovolit každý, a starší muži byli proto odkázáni nosit buď demob suit nebo svou starou uniformu. Mládež se proto chtěla vizuálně od svých otců oddělit, vypadat šik a zároveň dát vizuálně najevo svůj rebelský postoj proti vládě, staré generaci (rodičů), nudě a šedi. Mnozí odešli ze školy ve velmi mladém věku, aby mohli začít vydělávat, a proto nově teenageři disponovali financemi, které měli možnost utrácet za hudbu, zábavu a módu.

 

 

Trend se chytil velmi rychle, a již roku 1951 si veřejnost začala všímat této zvláštně oblečené mládeže. Prodloužená saka ke kolenům (frock a drape jacket) se sametovými límci, anebo delší saka pod zadek z pozdějších, 40. letech přípomínající tzv. zoot suits (další subkultura, rozšířená primárně mezi Latino-Američany ve velkých městech), bílé košile s rozepnutými límci (ve stylu Mr. B – Billyho Eckstina) s kravatou na windsorský uzel, bolo vázankou nebo černou, tenkou mašlí (Slim Jim tie), vesty s kapesními hodinkami, krátké, užší high-waist kalhoty nebo ohrnuté džíny – často odkrývající barevné ponožky, oxfordky, nebo legendární brothel creepers. Tento druh obuvi se vyvinul z chukka boots, které během 2. sv. války hojně kupovali Britští vojáci v Severní Africe. V roce 1949 jim dal George Cox podobu, ve které je známe nyní – semiše na vysoké platformě. Dodnes se nosí přívrženci punku, rockabilly a psychobilly.

 

 

Zajímavým aspektem teddy girls (zvyných taktéž Judies) byl jejichandrogynní styl. Mezitím co starší Angličanky vítali konec maskulinního oblečení, kdy se mohly navrátit s ženskosti a eleganci, teddy girls naopak preferovali nové unisex trendy, které válka přinesla. Byť stále nosily úzké sukně, převládalo převážně pohodlí tzv. pedal pushers (tříčtvrteční, úzké kalhoty) a rolovaných džín, které se kombinovaly s frock sakem, espadrilkami nebo jinou obuví bez podpatku. Nechyběly ani doplňky na krk (po vzoru mužských protějškůtenké vázanky s mašlí či šátek s broží, a některé nosily i dlouhý deštník, napodobující pánské hole. Vlasy hrály neméně důležitou roli. Dívky nosilikrátce střižené vlasy (do číra) po vzoru chlapců, nebo vyčesané do stylového culíku. Muži byli o něco preciznější – vyměřovali si dokonalý poměr vlasů vyčesaných tzv. do kachního zadku alá Tony Curtis. Nesmělo se zapomenout na patku a decentní kudrlinku na čele, a kdo měl možnost, nechal si narůst i Elvisácké kotlety.

 

 

 

Jazz a skiffle ovládaly tančírny, ale ty postupně střídal rock’n’roll a Hollywood představující novou modlu. Spojením staré Británie a nové Ameriky tak vznikl onen britský fenomén, který se z módy už nikdy nevytratil.

 

 

 

Subkultura byla primárně jakousi snahou odlišit se z davu a zároveň zviditelnit svou náležitost k mladé a stylové vlně Británie, vyhlašující válku nudě a samotě. Hudba a tanec je sjednocovali, avšak mnohdy se ona zábava vymykala kontrole. V letech 1950-1953 se v médiích objevovali zmínky o tzv. cosh boys(později přejmenované na teddy boys), kteří ve skupinkách, ozbrojeni kapesními noži okrádali kolemjdoucí. Jedním z největších případů byla v roce 1953 vražda 17letého mladíka bandou přezdívanou plough gang, kteří na sobě podle svědků měli edwadrská saka.

V roce 1955 vyšel v kinech film o hudebně nadaném, avšak rebelantském středoškolákovi, s názvem Blackboard Jungle. Na tu dobu velmi inovativní implementace rock’n’rollu do soundtracku filmu byla doslova magnetem pro teds. Ve chvíli, kdy se rozezněly první tóny písně Rock Around the Clock od Billa Hayleyho, se mládež rozjařila natolik, že se zvedla ze sedadel, začala tancovat v uličkách, a svými kapesními noži rozřezávat sedadla kin a ničit vše, co jim přišlo pod ruce. Nejednalo se o ojedinělé případy – stejný scénář se opakoval v několika kinech po celé Británii. Tehdy se společnost rozhodla zakročit, a mnohé podniky zakázaly vstup všem v edwardských sakách. Teds však byli vynalézaví, a před vstupem si saka zevnitř přišpendlili, aby prošli kontrolou, a na parketu je zas uvedli do původní podoby. Do historie se i nechvalně zapsali v rámci rasových nepokojů v Notting Hill v roce 1958, kde napadli komunitu karibské menšiny, a zanechali po sobě pět těžce zraněných černochů. Styl teds se pro veřejnost stal uniformou chuligánů a gangsterů.

 

 

Postupem času se subkultura měnila – někteří Teds odcházeli do armády, nacházeli zalíbení v jiné hudbě a jiných hrdinech stříbrného plátna. Postupně přicházely jiné subkultury -mods a rockers, motorkáři z Hells Angels, skinheads. I přesto, že mezi nimi panovala nevraživost se často stýkali ve stejných podnicích aposlouchali podobnou hudbu. Teds se drželi až do 70.let – tehdy dosáhli svého vrcholu, ale pod náporem nové hudby a nových subkultur jako rockabilly a punks bylo složité společně vyjít. Bylo navíc složité poznat kdo je kdo – Elvis byl nahrazen Jimem Morisonem, dlouhá saka vystřídaly kožené křiváky, brothel creepers vystřídaly martensky, a málokdo zůstával věrný původnímu stylu. Byla to napjatější doba, kdy mohl člověk s nesprávným účesem v nesprávné čtvrti skončit rychle na nemocničním lůžku. Na konci dekády se Teds postupně rozpadali. Mnozí se odstěhovali, stali se rodiči, nebo z toho prostě vyrostli. V 90. letech byla založena The Edwardian Drape Society v severním Londýně. Jednou za čas společnost pořádá akce, kde reinkarnují staré dobré časy, hraje se hudba, tančí a vzpomíná se…

 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA