PRE-LOVED: Co se stane, když na udržitelný módní lov vyrazí všichni?

 

Ekologie, exkluzivita nebo nízká cena? Důvody, proč si novou košili či svetr pořídit z druhé ruky mohou být různé. Anebo kombinace všech dohromady – je to kompromis mezi touhou pořizovat si „nové“ kvalitní oblečení, za příjemnou cenu a zodpovědností vůči planetě. Takže styl, dobrá karma k tomu a navíc víte, že v tom nikoho dalšího nepotkáte...

Už jste na Instagramu někdy použili hashtag #preloved? Pokud ano, tak se váš post zařadil k dalším 11 milionům. Instagram se stal v posledních měsících domovem zástupy nových prodejních profilů, které lákají na hesla vintage, pre-owned, pre-loved, secondhand...Některé se chytly, většina postupně utichla, další vznikají. Potenciál je. Hodnota secondhandového trhu totiž roste raketovou rychlostí.

Všechno ale má svá ale. Co to udělá se zavedeným koloběhem? Zajímalo nás, jak to vnímají ti nejpovolanější, majitelky oblíbených sekáčů v Praze: Barbory Koniakovské z letenského obchodu Malé černé, Lucie Kratochvílové z vinohradské Lula Vintage Prague a Kamily Shíbalové z Cosmic Kids. Jak tento trend vnímají? Co se pro ně v posledních měsících změnilo?

 

S první otázkou se vrátíme na začátek – kdy jste svůj obchody založily a co vás k tomu přivedlo?

Lucie: Lula Vintage Prague jsem založila před dvěma lety a přivedla mě k tomu cesta do milované Kalifornie, kde jsem navštívila vintage koncepty podobné tomu, jakým je dnes Lula. Uvědomila jsem si, jak spoustu let nacházím v second handech trendy i kvalitní kousky a že by bylo skvělé věnovat se téhle mé zálibě i na profesní úrovni.

Kamila: Primárně to byla asi touha po nějakém vlastním, byť virtuálním, prostoru, kde bych mohla realizovat svou vizi vintage módy v kombinaci s mou druhou vášní – fotografií. A už to jsou tři roky.

Barbora: První Malé černé jsme s mamkou otevřely v roce 2014. Já se tou dobou pohybovala několik let v módním průmyslu jako visual merchandiser a ona chtěla změnit práci, která jí přestávala dávat smysl. V 90. letech provozovala na Vinohradech úspěšný second hand Smoking woman, který milovala. Tehdy se k tomu chtěla vrátit a mě přibrala do party.

 

Vnímáte v poslední době větší zájem o oblečení z druhé ruky? Ať už pozitivně ve smyslu větší poptávky anebo naopak větší konkurencí?

Lucie: Upřímně řečeno, výrazný posun v zájmu ze strany zákazníků zatím nevnímám, mám stále pocit, že je to otázka specifické skupiny lidí, či, chcete-li, určité sociální bubliny lidí, kteří se zajímají o módu a mají povědomí o té udržitelné. Vnímám to tak, že poptávka neroste, zato konkurence ano. Ostatně, těch, co rádi lovíme vintage poklady v sekáčích je nás spousta a myslím, že otevření Luly stejně jako úspěch jiných ještě starších projektů inspiroval spoustu ostatních.

Kamila: Ano, v obou případech.

Barbora: Zájem o oblečení z druhé ruky určitě roste a s ním nabídka, tudíž i konkurence. Jen v průběhu pandemie jako by se do prodeje ať už online nebo offline pouštěl snad každý, koho móda baví. Tak jednoduché to ale není. Právě proto, že je toho na trhu tolik, se podle mě uchytí jen ten, kdo to dělá jinak než ostatní, kdo nabízí něco výjimečného.

 

 

Podle jakých kritérií oblečení vybíráte – materiál? Stav? Značka? Trend?

Lucie: Je to souhrn všech těchto faktorů. Stále mám před očima jakýsi předobraz typické zákaznice – ženy, která miluje módu, sleduje aktuální trendy, a ačkoli se jimi slepě neřídí, ráda se inspiruje. Zároveň je pro ni důležitá kvalita a materiál, navíc se touží odlišit od ostatních.

Kamila: Ráda tahle kritéria nazývám svými standardy, u kterých nechci dělat kompromisy. Prošlo mi rukama už tolik věcí, že je pro mě čím dál těžší nacházet oblečení slučující se s mými požadavky a vizí. Konkrétně pak kousky do sortimentu vybírám intuitivně a podle kvality zpracování, materiálu či střihu. A pak odhaduji jejich potenciál.

Barbora: Určitě je pro nás nejdůležitější kvalita materiálu a stav oblečení, přes to nejede vlak. Všechno zboží pereme a žehlíme, k delikátním materiálům předáváme zákazníkům potřebné informace. Značka je jen příjemný bonus, není to tak, že bychom vzaly dobrou značku přesto, že se nám ten kus nelíbí. Trendy se nijak zásadně neřídíme, samozřejmě sledujeme, co je aktuální, ale vždycky musíme zůstat sami sebou.

 

A jak snadné či těžké je tyhle kousky najít? Změnil se poslední dobou výběr k lepšímu nebo horšímu?

Lucie: Myslím, že působím na trhu velmi krátkou dobu na to, abych mohla hodnotit nějaké výraznější změny, sama zatím žádné nevnímám. Především na malých městech zatím lidé nemají vůbec zájem o typ produktů, které nabízíme v Lule. Pro nás samozřejmě velká výhoda.

Kamila: Je to čím dál tím složitější. Kvalitních věcí v oběhu zaprvé ubývá a jsou nahrazovány oblečením z fast-fashion řetězců. Zadruhé je o ně větší zájem (nebo také nezřídka boj, vlastní zkušenost). Nyní se více než kdy dříve snažím pracovat i s kousky, které jsou při nalezení v sekáčích například velikostně nenositelné nebo střihově nesoučasné, ale splňují mé nároky na kvalitu zpracování a materiál. Proto dlouhodobě spolupracuji se švadlenou.

Barbora: Vzhledem k nárůstů fast fashion obchodů se čím dál více tyto značky objevují i u prodejců, u kterých nakupujeme. Takovým nákupům se nijak systematicky nevyhýbáme, nicméně často nesplňují naše požadavky. Je tak proto čím dál těžší nacházet oblečení, za kterým si v obou našich obchodech můžeme stát.

 

 

Myslíte, že se obliba online i offline sekáčů udrží?

Lucie: To je otázka, nad kterou často přemýšlím. Obávám se, že covid změnil nákupní chování lidí i udržitelnější směr, kam se móda postupně posouvala. Dnes mají lidé hlad po tom znova utrácet, dělat si radosti, oblékat se na cesty i slavnostnější příležitosti, navíc je čím dál víc u značek, které mají perfektně zvládnuté digitální prodejní kanály. Myslím, že online i offline second handy budou čím dál víc brány jako běžná součást jakéhosi mixu obchodů, kam chodíte nakupovat módu, ale očekávám, že určitý hype především kolem instagramových sekáčů trošku opadne.

Kamila: Stoprocentně. Osobně si myslím, že zůstanou tři typy obchodů s oblečením z druhé ruky. Masově rozšířené sekáčové řetězce, do kterých chodí zákazníci především kvůli ceně, tam proměna sortimentu z původních devadesátkových kousků na novější značky nehraje až takovou roli. Dále vintage obchody, které by se mohly ještě dále dělit na malé butiky s individuální selekcí sortimentu a velké masivní obchody či e-shopy, které odebírají vintage oblečení přímo z třídíren po tunách, a především naslepo. Nakonec luxusní móda z druhé ruky, ta je populární především online na stránkách jako je například Vestiare, Poshmark nebo Depop.

Barbora: 
Myslím si, že určitě ano.

 

A kde nejraději nakupujete vy samy pro sebe?

Lucie: Kromě onoho hledání vintage pokladů v nejzapadlejších koutech vlasti miluju platformu Vestiaire Collective, kde jsem občas schopná prokrastinovat celý večer. Díky ní jsou teď každému na dosah i velmi luxusní pre-loved kousky. A pokud nenakupuji z druhé ruky, mám ráda COS, H&M Premium nebo dražší konfekční značky jako Nanushka, Totême nebo brand Raey prodávaný na Matchesfashion. Když nad tím tak přemýšlím, kdybych neměla svou second hand vášeň, nakupovala bych vše, včetně vintage, výhradně online. A samozřejmě občas je to moc těžké, občas neodolám a občas si do Luly chodím některé kousky "půjčovat". Připadám si pak jako v cukrárně!

Kamila: Vždycky říkám, že moje oblečení je buď hodně drahý, nebo jsem ho vyhrabala za dvacet korun v hrabárně pod hromadou polyesteru. Tak tedy to drahý a dohledatelný – pro oblečení, co má něco navíc jedině do Attire The Studio, pro nový svetry do Andersen Andersen a Skall Studio, pro kvalitní basics do Armedangels, pro šaty do Kowtow, Reformation a Mother of Pearl, pro boty do Miista, Grenson a ATP Atelier. Ale v devíti případech z deseti mě stejně potkáte ve vintage leviskách, košili a pantoflích, protože jak jste sama napsala, je těžké nenechávat si oblečení pro Cosmic Kids.

Barbora: Asi budu mluvit za celý náš tým, když řeknu, že právě v Malé černé. Jediné, čím si děláme radost jinde, jsou boty. Naposledy to bylo u Burberry, Vagabond a Dr. Martens.

REKLAMA