REKLAMA
REKLAMA

Hranice mezi pravdou a korektní upřímností: Co se ještě sluší říkat?

V životě jsem se naučila jednu věc. Sice neustále slyšíte, že bychom k sobě měli být upřímní, jenže ve skutečnosti je to trochu jinak. Pokud s ostatními jednáte na rovinu, snese to jen málokdo. Lidé mají radši milosrdné lži, pochlebování, „mazání medu kolem pusy“, poloviční pravdu… Naprostou upřímnost často vůbec nezvládají. A navíc, ne všichni jsme upřímní sami k sobě, proto se pak pravda těžko vstřebává. Hodně ovšem záleží na tom, jakou formou onu pravdu ostatním sdělujeme. A někdy náš upřímný názor ostatní vlastně vůbec nezajímá…

„Obecně může prospět, pokud si na sdělení nepříjemné informace vyhradíme klid a prostor a budeme-li empatičtí vůči způsobu, jakým druhý na informaci zareaguje. Jinými slovy v tu chvíli můžeme projevit pochopení pro jeho emoce, být mu oporou, nebo dokonce nabídnout možnost řešení,” radí psycholožka Zdeňka Pospíšilová. A jak jsme na tom s upřímností v rámci celé společnosti?

 

 

Tlustý se neříká

Přiznat nahlas, že nám někdo nesedí nebo se nám někdo nelíbí, je dnes čím dál složitější. A tak se s tím část populace rozhodla něco dělat. Říká se jim social justice warriors, což je pejorativní výraz pro někoho, kdo prosazuje sociálně progresivní názory včetně feminismu, občanských práv a multikulturalismu.

O termínu body shaming jste už jistě slyšeli. Jde o urážení, zesměšňování nebo hanobení někoho na základě toho, jak vypadá. Týká se to především jeho tělesných proporcí či nedostatků. Ve společnosti se tento problém objevuje už od pradávna a bohužel jde o velice častou formu šikany. Na bulvárním serveru Extra.cz vyšel před dvěma lety článek s titulkem Hysterické slepice křičí do světa moudra o svých špecích: Raději mlčte a někam zalezte! Autorka Markéta Kuča v něm uráží silné ženy a doporučuje jim, aby se šly raději někam schovat. Je asi jasné, že tohle už je trochu moc a v současnosti by takový článek už nejspíš neprošel. Dnes už tlustí lidé nejsou tlustí, ale obézní. První pojmenování by je mohlo urazit nebo ponížit. A pokud tohle nepsané pravidlo nebudete respektovat, společnost vás odsoudí a obviní z fat shamingu.

Žijeme v době, kdy frčí trend body positive a v reklamách i na přehlídkových molech se objevují modelky všech velikostí, barev a pohlaví. Módní i kosmetické značky si moc dobře uvědomují, že rozdílnost prodává, a je proto výhodné se takzvaně zalíbit všem. Zároveň je v dnešním světě byznysu nutné zaujmout politicky korektní postoj, vyzývat ostatní k ohleduplnosti a empatii.

 

 

Minority před kamerou i za ní

Filmový průmysl na tom bude za chvíli podobně. Americká Akademie filmového umění a věd nedávno rozhodla, že snímek, který bude chtít usilovat o Oscara za nejlepší film, bude muset splnit kvóty na reprezentaci minorit před kamerou i za ní. Do roku 2024 by například alespoň jednu z výrazných postav filmu měl hrát někdo z etnické nebo rasové menšiny, tedy kdokoli, jen ne běloch. Jedno z dalších pravidel nařizuje, že alespoň 30 % celkového obsazení musí tvořit členové menšin a zastoupeny budou alespoň dvě – etnické či rasové menšiny, ženy, LGBTQ+ nebo lidé s tělesným či duševním postižením. A podobná nařízení se týkají i tvůrců. Už teď je jasné, že tato pravidla změní svět filmu. Problémy menšin nemůžeme nijak shazovat, chtít ale po lidech, aby měli „každého rádi”, a snažit se dávat všem stejný prostor na základě předem určených kvót je přinejmenším diskutabilní. K této změně se samozřejmě vyjádřilo mnoho odborníků. Mimo jiné také filmový kritik Kamil Fila, který tvrdí, že tato pravidla jsou v podstatě jen něco jako filmový zákoník práce, a není tudíž nutné to příliš dramatizovat.

 

Pokud nebudete respektovat určitá nepsaná pravidla, společnost vás dost možná obviní z fat shamingu.

 

Veřejné vtipkování

Britský komik Ricky Gervais, který je pověstný svým osobitým a mnohdy dost drsným humorem, letos už popáté moderoval udílení Zlatých glóbů. A o nekorektní vtípky opět nebylo nouze. Slavnostní večer zahájil dlouhým projevem plným vulgarismů a nominovaným tvůrcům doporučil, aby v případě vítězství ceremoniál zbytečně neprotahovali, vzali si svou cenu, poděkovali „svému agentovi a Bohu“ a „šli do p..ele“. „Když dneska vyhrajete, nevyužívejte to jako platformu pro politický projev. Vůbec vám nepřísluší poučovat veřejnost o čemkoli. O reálném světě nevíte nic. Většina z vás strávila ve škole méně času než Greta Thunberg,“ vtipkoval Gervais. Novináře rozhodující o vítězích pak označil za rasisty, část přítomných nazval zvrhlíky a herecké hvězdy nařkl z toho, že by nejspíš pracovaly i pro Islámský stát. Na téma jeho projevu se pak logicky strhla obrovská diskuze. Jedni ho brání, že konečně řekl všem pravdu do očí, druzí považovali jeho monolog za nevkusný, až trapný. „Politická korektnost sešněrovává americký veřejný prostor od 90. let minulého století, stand-upovým klubům se však dosud víceméně vyhýbala. Je tahle doba u konce? Budou teď mít komici nalajnovaná témata, o kterých ,se nežertuje‘?” ptá se Miloš Čermák ve své eseji Proč bychom komikům neměli zakazovat, aby uráželi ostatní. Ani když prozkoumávají nejtemnější zákoutí duše.

Kde je tedy ta hranice, co můžeme a nemůžeme říkat?

Pokračování článku si můžete přečíst v listopadové ELLE, kterou najdete právě na stáncích! Aktuální vydání si můžete objednat až do své schránky za speciální cenu, s dárkem a poštovným zdarma na tomto odkaze. Nově si ELLE můžete také přihodit k nákupu na Rohlik.cz.

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

EBC promo

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA