Nechci děti. A co má být?

To se ale nedá říci o ostatních. Ti nejbližší samozřejmě vědí. Neznamená to ale, že na ně „vědoucno“ sestoupilo shůry. Stálo to spoustu vysvětlování, energie, emocí a času, z obou stran. V průběhu těch kritických posledních let jsme se ovšem s partnerem propracovali do stadia, kdy se dost děsíme jakéhokoli úkroku mimo svoji nejužší sociální bublinu, protože moc dobře víme, co bude následovat. 

Reakce jsou v zásadě dvojího druhu. Ta první je rozhodně příjemnější a naštěstí častější: někteří lidé tabuizované téma obcházejí jako kočka horkou kaši a očividně se topí v rozpacích, aby se nás náhodou nějak nedotkli. A tak raději o dětech nemluví vůbec, v žádném kontextu (třeba ani o filmech, kde se vyskytují lidé do 18 let věku), což je někdy dost legrační. To je za mě v pořádku. Tedy – za mě… I když náš případ to není, samozřejmě chápu, že problémy s početím mohou na psychice bezdětného páru napáchat ošklivé stopy a je lepší se citlivému předmětu hovoru raději vyhnout. Zároveň je mi ale lidí, kteří takhle tonou v obavách, dost líto: počet dvojic jako my totiž neustále roste a dotyční obchazeči za pár let z rozpaků a konverzační nepohody nevyjdou. Druhá skupina volí metodu konfrontace: neomalená otázka a po odpovědi pak doširoka rozšířené zorničky a v nich se zračící naprosté nepochopení: „Jak jako… nechcete?!” Nemám problém tyhle lidi různými jazykovými prostředky odeslat do patřičných mezí, ale i když jsem velmi diplomatická, vevnitř ve mně vždycky všechno křičí: „Doprčic, co je vám do toho?!“ A asi si umíte představit, že ty Prčice většinou nahrazuje ještě mnohem jadrnější výraz.

 

Výzkumy ukazují, že bezdětnou ženu hodnotí Negativně celých 60 procent. Je na čase to změnit.

 

vysmívám, že se hovorem prodírá lopotně a opatrně, jako by našlapoval po minovém poli. Rozšafné brouky Pytlíky, kteří doporučují různé přírodní metody početí i kliniky s umělým oplodněním, aniž by si zjistili, jestli o ně máme zájem, nebo nabádají, že zplodit další generaci je pro nás biologickým prerogativem, zase odesílám tam, kde slunce nesvítí…

A o moc lepší to není ani mezi „dětnými“ kamarády. Vysledovala jsem, že zatímco gaye, kteří se s námi přátelí od vysoké školy (takže už pěkných pár let), berou úplně normálně a mluví s nimi o svých ratolestech v rozumném objemu a v neméně rozumných souvislostech, u nás jako bezdětných heterosexuálů je to jinak. I naši dlouholetí kamarádi kupodivu – vůbec nechápu, odkud se jejich přesvědčení bere – předpokládají, že když jsme se rozhodli naši dvoučlennou rodinu nijak nerozšiřovat, znamená to, že děti nesnášíme a při jakékoli zmínce o nich nám naskákají pupínky velké jako pětikoruna. Není to pravda: děti máme rádi. Zvlášť když je po pár hodinách společné hry můžeme odevzdat rodičům. Nás by tak pokrok, nezdary i vtipné historky ze života synů a dcer našich kamarádů opravdu zajímaly, známe je odmalička a mohli bychom se radovat nebo si rvát vlasy spolu s nimi, ale máme smůlu – my i oni.

 

Více o tomto moderním trendu bezdětnosti se dočtete v tištěném vydání červnové ELLE. Svůj výtisk si můžete objednat až do své schránky za speciální cenu a poštovným zdarma na tomto odkaze.

REKLAMA