O kráse a umění...

 

Ve Florencii, uprostřed slavné galerie Uffizi, stojí muž. Zkoumá dokonalé tahy štětcem, hru světla a stínu, všemi smysly vnímá krásu Botticelliho Zrození Venuše. Krásu, která bere dech. Krásu, která mu rozbuší srdce. A tak se s infarktem skácí k zemi. 

Francouzský spisovatel Stendhal o své návštěvě Florencie v roce 1817 napsal: „Byl jsem v jakési extázi… měl jsem bušení srdce. Život ze mě vyprchával. Šel jsem strachuje se, že upadnu.“

O více než 150 let později lékaři a vědci definovali neschopnost fyzicky snést krásu umění jako psychosomatickou nemoc a pojmenovali ji právě po slavném spisovateli – Stendhalův syndrom. 

Jeho projevy jsou prokazatelné bušení srdce, dušnost, závrať, ztráta vědomí nebo dokonce srdeční příhoda, tedy jevy, které s uměním často spojujeme v přeneseném smyslu slova: dechberoucí, vzalo mě to za srdce, ztratil jsem půdu pod nohama. 

Podle výzkumu florentské lékařky Grazielly Magherini se Stendhalův syndrom týká především citlivějších jedinců, snadno podléhajících emocím. 

Protože snadné podléhání emocím patří mezi mé záliby, diagnostikovala jsem si Stendhalův syndrom v Louvru, u slavné Mony Lisy. Nakonec se ale ukázalo, že šlo jen o zklamání, protože na úsměvu, o němž byly popsány stovky stran, není vůbec nic záhadného a po dechu jsem zalapala jedině nad tím, jak je ikonický obraz malý. 

Tahle zkušenost zásadně ovlivnila moje vnímání tinderových medailonků a seznamovat jsem se potom už vždy dokázala jen offline. 

 

Ženy v umění #11: Energické 3Kurátorky

elle.cz

 

Ale krása – a to ani ta nezměrná – mě děsit nezačala, naopak. Vědecká komunita totiž nepozoruje jen jevy negativní, ale často mluví také o milostné reakci na umění, které probouzí silné sexuální pocity. 

Jedno z možných vysvětlení nabízí neurochirurgové: při pohledu na umění vykazuje mozek nervovou aktivitu ve stejných oblastech mozkové kůry jako při dobrém jídle nebo sexu, konkrétně v neurologickém okruhu odměny a motivace. 

Tím, že naše oči žasnou a vnímají krásu, se v našem mozku uvolňuje dopamin, hormon stimulující dobrou náladu. Zjištění, že kvůli hormonům štěstí nemusím sportovat, ale stačí prostě jen chodit po světě, žasnout a vůbec se nepotit, mě upřímně nadchlo. 

Tým doktorky Magherini také zjistil, že Stendhalův syndrom se nikdy nevyskytl u obyvatel Florencie. Jsou umění vystaveni denně v takovém množství, že se vůči němu stali imunními. Kdežto turisté ve snaze vidět toho co nejvíce se uměním doslova předávkovali. Z toho plynou dva zásadní závěry: při cestě do Florencie a jiných lokalit se silným geniem loci prokládejte kulturu a umění i dalšími zážitky z okruhu odměny a motivace a všechny je pomalu vychutnávejte. Obklopte se krásou, pusťte ji do svého života a dávkujte si ji. A že umění nerozumíte? Umění nedefinuje jeho cena, historie nebo jméno autora. Umění jsou emoce, vášeň a schopnost vyvolat reakci. 

Chci lapat po dechu nad krásou architektury ve městě. Chci, aby se se mnou točil svět při pohledu na dokonalé křivky vázy. Chci, aby se mi svíralo srdce z nesnesitelné krásy světa. Chci vidět umění v každodennosti. (A nechci dopadnout jako Tim Burton, který svůj alkoholismus omlouval právě neschopností unést nesnesitelnou krásu světa.)

Podle Britské encyklopedie je nezbytnou vlastností umění to, že ho lze sdílet s druhými lidmi.

Vyberte si proto ke sdílení všech krás někoho, kdo to unese, kdo s vámi bude rád žasnout, sdílet vaše touhy a dívat se na vás jako na umělecké dílo – protože krása vzniká v oku toho, kdo se dívá.