Pavlína Pořízková: Myslela jsem si, že láska má bolet

Karlovy Vary mají v jejím srdci zvláštní místo. Naposledy jsme spolu právě tady usedly k rozhovoru v létě 2023. Tehdy přijela do lázeňského města na festival čerstvě zamilovaná do Jeffa Greensteina. Propagovala svou knihu Bez filtru a pro ELLE nafotila (dle svých slov svou oblíbenou) obálku s odhaleným tělem natřeným na stříbrno jako brněním. Loni se do Varů pracovně vrátila – a po cestě domů se z ní na Goetheho vyhlídce stala snoubenka. Do třetice všeho dobrého přijela modelka, spisovatelka a herečka Pavlína Pořízková letos na festival rovnou ze svatby a místo líbánek představovala po boku Dagmar Havlové a Evy Holubové film Bardotky.

Pohádková svatba se odehrála 3. července ve Ville Crespi u jezera Orta v severní Itálii. Přesně tři a půl roku ode dne, kdy se oba propojili na seznamce Raya. Když kráčela k oltáři, její dva synové Jonathan a Oliver hráli na housle a kytaru Vltavu od Bedřicha Smetany, na sobě měla šaty na míru od značky House of Gilles inspirované nepolapitelností vody, a proběhlo dokonce několik českých tradic, mezi nimi i únos nevěsty.

„Odvezli jsme ji do jediného baru ve městě, takže pro Jeffa bylo docela snadné ji najít. Ona z toho ale moc nadšená nebyla, protože jsme jí tím překazili možnost dát si na svatbě fantastické dezertní víno,” vypráví Oliver s Jonathanem. Méně pohádkové ale bylo italské papírování před svatbou, které Pavlína s Jeffem označili za kafkovský proces.

Prvním manželem Pavlíny (a otcem jejích synů) byl americký rockový hudebník s českými předky Ric Ocasek. Se členem kapely The Cars se seznámila v 19 letech, vzala si ho v roce 1989 a byla to právě ona, kdo ho v září roku 2019 v jeho 75 letech našel mrtvého. V té době už zhruba rok žili odděleně, přesto se o něj až do jeho smrti starala. Když pár dní poté zjistila, že ji vyškrtl ze závěti s odůvodněním, že ho opustila, prožila obrovskou deziluzi. Právě z tohoto místa vznikla i kniha Bez filtru a tady se začala rodit nová Pavlína, která na sociálních sítích začala sdílet své intenzivní, autentické prožitky. V roce 2021 nakonec po dlouhé právní bitvě získala podle zákonů státu New York třetinu manželova majetku. Když potkala scenáristu, producenta a režiséra Jeffa Greensteina, který stojí za seriály jako Will a Grace, Přátelé, Famílie nebo Zoufalé manželky, ani nedoufala, že by se nakonec podruhé vdala.

A přesto jsme dnes tady. Jeff s Pavlínou mi během naší cesty na slavnostní zakončení karlovarského festivalu z legrace říkají: „Ty jsi u toho byla, byla jsi s námi, když to začínalo a teď když jsme se vzali.” Odmávnu to se smíchem rukou. Ale když se nad tím zpětně zamyslím, něco na tom bude. Je nesmírně inspirativní mít možnost (alespoň zpovzdálí) sledovat příběh života, který po padesátce, natož šedesátce nekončí. Navzdory tomu, co nám po desetiletí servíroval reklamní a mediální svět, kterého jsem chtě nechtě součástí. I proto je pro nás v redakci tak důležité dát tomuhle příběhu prostor. A odvyprávět ho tak věrně a autenticky, jak jen to jde.

Ahoj, Pavlíno. Po vydání knihy Bez filtru v roce 2023 jsi mi říkala, že se tvůj život konečně mění k lepšímu. Co se během těch tří let odehrálo? 

Tehdy se můj život zrovna změnil, ale ještě jsem tomu nemohla úplně uvěřit. Ještě jsem si nebyla jistá, kam spěje a co se mi děje. Byl to vlastně konec jednoho života. Života, ve kterém jsem byla matka, manželka, zestárlá modelka… Ta kniha byla jeho zakončením. Od té doby jsem zjistila, kdo jsem. Trvalo mi to jednašedesát let, ale našla jsem se. A našla jsem pro sebe perfektního partnera. Teď se snažíme začít nový život společně. Kdybys mi před deseti lety, když mi bylo jednapadesát, řekla, kde budu dnes, vůbec bych ti nevěřila. Byla jsem tak smutná. Cítila jsem se sama, stará, využitá, použitá. Myslela jsem si, že můj život končí a že teď budu jen sedět a čekat, až moje děti budou mít děti, protože už pro mě nic jiného není. A kde jsem dnes? To je, jako kdybys mě poslala na Mars. Úplně jiný vesmír. Sice nás zrovna vyhodili z bytu v New Yorku, takže nemáme kde bydlet… Ale tak asi zůstaneme co nejdéle na líbánkách.

Co ses o lásce naučila až později v životě, co bys třeba ve třiceti nedokázala vůbec pochopit? 

Tolik věcí! Ale jedna věc je tak důležitá, že bych ji nejradši vytrubovala do celého světa. Představa, že někoho potkáš, přeskočí mezi vámi elektřina a to znamená, že je to člověk pro tebe, je úplně falešná.

Takže nevěříš na chemii? 

Někdy to vůbec není chemie. Je to trauma. Poznáváš něco známého ze svého dětství. Můj vlastní „výběrový mechanismus“ byl katastrofálně špatně nastavený. Když jsem v devatenácti potkala svého prvního manžela, dávalo to perfektní smysl. Hledala jsem rodiče. Hledala jsem bezpečí. Byl mnohem starší, úspěšný, říkal mi, co mám dělat, a mně to připadalo bezpečné. Dlouho to bylo skvělé. Dokud jsem nedospěla. Potom jsem chvíli byla s mužem, který byl katastrofální volba. Ale vlastně to bylo fantastické, protože to bylo tak špatné, že mě to donutilo probudit se. Bylo to jako dostat facku: Co to děláš? Tyhle chlapy už nechceš. Jsi dospělá. Můžeš si vybrat lépe.

Říká se, že nás přitahují vztahy, jejichž utrpení už známe. 

Dokud to nezměníš. Já jsem to musela celé přestavět od začátku. Musela jsem přestat hledat muže, kvůli kterým jsem při prvním setkání cítila takové to šimrání. Protože to byli bez výjimky obrovští kreténi. Fakt děsiví kreténi. Chlapi, kteří mi přišli vzrušující, byli to nejhorší z lidstva. Kdybys mi tehdy ukázala fotku Jeffreyho Dahmera, řekla bych: „Uu, ten je sexy.“ Byla jsem hodně pošramocená.

Ale nakonec ses uzdravila. 

Uzdravila jsem se dost na to, abych to pochopila a začala se chovat jinak. A potom, když jsem potkala Jeffa, neměla jsem motýly v břiše. Byl tam prostě opravdový zájem a pocit, že je mi s ním příjemně a lehce. Já jsem si myslela, že láska má bolet. Myslela jsem si, že mám být pořád v napětí, že mi má bušit srdce, že nemám myslet na nic jiného a mám být úplně zničená. Tohle pro mě byla láska. Neuvědomovala jsem si, že to vlastně vůbec není láska. Teď už to vím. A proto jsem si ho vzala.

Říkáš, že byl na papíře tvůj perfektní match. Věděla jsi tedy už tehdy, co hledáš? 

Spíš jsem věděla, co nehledám. Nechci blázna. Nechci někoho emocionálně násilného. Nechci někoho, kdo mě ghostuje nebo gaslightuje nebo cokoli. Ale místo toho, abych do světa vysílala, co nechci, začala jsem meditovat nad tím, co chci. Zúžila jsem to na čtyři vlastnosti, které tam musely být. A bez nich jsem se na něj ani nechtěla podívat. Nebo na ni, když jsme u toho. Klidně bych měla vztah se ženou, kdybych našla nějakou sexy.

Jaké je chodit na seznamky jako Pavlína Pořízková? 

Chodila jsem na spoustu rande s muži, kteří se mnou šli jen proto, aby pak mohli říct, že byli na rande se supermodelkou. A někteří dělali něco ještě směšnějšího. Předstírali, že nevědí, kdo jsem. Říkali: „Jo, vím, že jsi bývala modelka, ale vlastně o tom moc nevím.“ A byli stejně staří nebo starší. A já si říkala: „Hm, asi tě nemám moc ráda, protože přesně vím, co děláš.“ Chtěli působit, že jsou nad věcí. Jako: „Tvoje sláva pro mě nic neznamená.“ A já měla chuť říct: „Dobře. Tvoje práce pro mě taky nic neznamená. Tvoje hezké auto pro mě nic neznamená. Tvůj dům pro mě nic neznamená. Tak čím se mi chceš pochlubit?“

Myslíš, že má společnost problém vidět starší ženy jako romantické bytosti? 

Sexuální bytosti. Romantické ještě být můžeme, pokud teskníme po mrtvém manželovi. To je ten druh romantiky, který nám společnost dovolí. Ale sexuální bytosti? To je pořád tabu. A mě to strašně štve. Protože sex se s věkem může jenom zlepšovat. Máte se na co těšit. Není to cesta z kopce, zvlášť teď, když lidi konečně přišli na to, jak funguje hormonální terapie. Vždycky mě ale neskutečně vytáčí ta nespravedlnost, že muži smějí dělat tohle a ženy jenom tamto. A kdykoli se ukážu jako sexuální nebo smyslná žena – a někdy to znamená, že se svléknu –, lidé se strašně urazí. Ale mně je to už úplně jedno. Protože já mluvím k těm, které to neuráží.