Život jako na plátně...

Že jsou filmy a jejich terminologie nedílnou součástí našich životů, je nezpochybnitelné. 

Od chvíle, kdy jsme obsazeni do hlavní role našeho příběhu, až po okamžik, kdy se nám údajně promítne před očima celý náš život. Před usnutím často vymýšlíme ideální repliky do situací, které dávno proběhly, happy endy, které se už nikdy nestanou. A dost často taky čekáme na tu pravou lásku se spoustou velkých gest a romantických vyznání. Jenže – chtěli bychom ji doopravdy? 

Nedávno se dcera dívala na snímek, kde matka se syndromem prázdného hnízda vyjde během koncertu slavné skupiny na pódium vyprodané sportovní haly a před tisícovkami puberťáků se rozhodne zazpívat dětskou ukolébavku, aby své emocemi zmítané dospívající dceři připomněla, jaké pouto mezi sebou mají. Nevěřícně jsem těch pět minut čiré trapnosti sledovala a modlila se, aby ode mě moje děti nikdy nic podobného neočekávaly. A donutilo mě to zamyslet se: kolik je ikonických scén a schémat, které by nás v reálném životě rozhodně spíš vyděsily, i když jsou nám od puberty podávány jako důkaz osudového spojení? 

No jen si to představte. V romantických komediích patří mezi častá klišé tzv. přepadovka. Někdo, koho sotva znáte, si o vás zjistí všechno, následně jede přes půl kontinentu, aby vás zastihl na adrese, kterou jste mu nedala, a překvapil vás oblíbenými květinami, o kterých jste mu neřekla. Ve filmu by nebyla nouze o dlouhé pohledy a vzduch by se chvěl vášní. V realitě bychom na sobě nejspíš měly tepláky, vlasy v rozcuchaném drdolu, a jakmile bychom zjistily, kdo stojí přede dveřmi, proletělo by nám hlavou vše, co jsme kdy slyšely o stalkerech. Otevřít bychom poslaly spolubydlící, která by přesvědčivě tvrdila, že nikdo našeho jména tu nebydlí.  

Nebuď jako malá...

elle.cz

Pokud zvládnete začátek vztahu bez této patálie, přichází okamžik vyznání lásky, většinou po první hádce či krizi. Filmová verze nepočítá s ničím menším než přeskakováním zábran na letišti, porušením všech opatření, zastavením boardingu a potleskem cestujících ještě před vzletem. V reálném životě by následovalo zatčení, pokuta a v lepším případě podmínka. Není lepší vyříkat si to v autě na parkovišti před Tescem? 

Nebezpečně se blížíme k žádosti o ruku. Před kamerami může proběhnout třeba zpěvem vlastnoručně složené serenády s hudebním doprovodem, případně před stovkami cizích lidí, a co je vůbec nejlepší: pár minut před tím, než si vezmete někoho jiného. Co k tomu říct? Snad jen: nedělejte to! Stejně tak není v běžném životě žádoucí balit holku svého nejlepšího kamaráda, manipulovat lidmi do vztahů nebo předstírat před rodinou, že chodíte se svým gay kamarádem. A to už vůbec nemluvím o sexu v podprsence (po kterém se zásadně nesprchujete, ale rovnou natáhnete hedvábnou blůzku a s perfektním make-upem a cizími sekrety na těle odcházíte do práce). Není nakonec lepší, že život není romantická komedie? 

Co se nám jednou skutečně promítne před očima, je naštěstí hlavně na nás. Když stojíme před složitou volbou, může pomoci říct si: jakou scénu chci vidět v epickém shrnutí svého života? Jakou roli si určím? Nebude to lehké a asi nevybereme vždycky správně. Tím spíš, že vedle té hlavní role hrajeme ve stovkách životů role vedlejší. A možná jsou to nakonec spíš ty, za které nás při tom životním ohlédnutí někdo ocení. I když ( a nebo právě proto) si v nich odpustíme teatrální výstupy za doprovodu ukulele.