Tak. A to má být všechno? To se máme smířit s tím, že všichni ti bohémsky nedochvilní umělci, manažeři přepracovaní tak, že nemají čas zvednout sluchátko, a komplikovaní mládenci, kteří sami sebe teprve hledají, ve skutečnosti do nás jenom nejsou dost zamilovaní? A že až potkají tu pravou (rozuměj: někoho jiného než nás), jejich chování se změní jako mávnutím kouzelného proutku? Ano, říká Greg Behrendt (jehož kvalifikací je ostatně fakt, že je to muž, který, než se seznámil se svou nynější manželkou, prožil hezkou řádku podobných polovičatých vztahů). A je to dokonce ještě horší: „Většina chlápků ti na konci schůzky nebo telefonátu raději řekne něco, co chceš slyšet, než aby mezi vámi zůstalo ticho.“ A pokud by tato ledová sprcha nestačila, Greg dodává ještě jednu: „Výrok ,mám moc práce‘ je absolutní blbost. Muž nikdy nemá tolik práce, aby se vzdal toho, co doopravdy chce.“
Kdo pije z louží
Proč se vůbec necháme tak snadno opíjet rohlíkem? Schopné právničky, energické manažerky a investigativní novinářky dovedou ve svých profesích prokouknout lecjakého ničemu, ale když jde o kluka, se kterým byly dvakrát na rande, jsou ochotné uvěřit čemukoli. Třeba že jejich vyvolenému jeho momentální duševní rozkolísanost neumožňuje vidět se s nimi častěji než jednou za čtrnáct dní (a to jenom kvůli sexu).
Jak je to možné? Protože vymýšlení chatrných omluv je méně bolestivé než překousnout hořkou pravdu: že tenhle chlapík o nás moc nestojí. Být s někým, kdo na nás nemá moc času, kdo se k nám chová odtažitě a nikdy nám nepřinese kytku, je pořád snesitelnější než být sama. Jak vysvětluje psycholožka Magdalena Frouzová, jedině lež umožňuje, aby takové vztahy vůbec fungovaly: „Slovo má v těchto případech opravdu velikou moc. Jakmile jednou vyslovíte krutou pravdu – například ,nejsem tebou zrovna moc nadšený‘ –, partner jen těžko může zůstat, váží-li si sám sebe.“
Za vztah založený na věčných omluvách ovšem platíme vysokou cenu. Na naše sebevědomí totiž působí jako koule na noze. Většinu času se cítíme příšerně, protože na něj dlouhé desítky minut čekáme samy v baru a musíme odrážet nejapné návrhy opilce od vedlejšího stolu, nebo nedorazí na večeři s našimi přáteli a nechá nás snášet jejich soucitné pohledy, anebo se vypaří úplně a nechá nás přemítat o tom, jestli ho náhodou nepřejel autobus. Když jsme spolu, uhýbá před námi pohledem a spí s námi, jen když je přiopilý. A nakonec nám stejně dá kopačky.
Hrdá, ale sama
„Ale co mám teda dělat?!“ zaúpěla moje již zmíněná kamarádka Lea, když jsem jí zapůjčila knihu Až tak moc tě nežere (poté, co si její fotograf Marek znovu padl do náruče se svou expřítelkyní, připitomělou modelkou). „Připadá mi, že všichni muži na světě se dělí na ty, kteří mě až tak moc nežerou, a na ty, které až tak moc nežeru já!“
Ano, to je na tom asi to nejhorší. Pokud si přestaneme snižovat laťku, vymýšlet omluvy a tolerovat hulvátství, nikdy nevíme, za jak dlouho (a jestli vůbec) se objeví muž, který naše zvýšené nároky ustojí. Manželské statistiky, biologické hodiny, atmosféra ve společnosti – to všechno hraje proti nám. A zvlášť tehdy, když máme za sebou delší období samoty, si na začátku známosti raději nasadíme všeodpouštějící růžové brýle. „Kdo žízeň má, pije z louží,“ konstatuje doktorka Frouzová. „Bohužel, každý den se ve své praxi setkávám s mladou ženu, která ,pije z louží‘, trápí ji to a ráda by s tím něco udělala. Problémem je pro ženy velmi nevýhodná situace na ,tržišti vztahů‘.“
Nezbývá než věřit, že přestaneme-li se trápit pro chlapíky, kteří za to nestojí, začneme vyzařovat více osobního šarmu, stoupne naše sebevědomí, a s tím i naše přitažlivost pro druhé pohlaví. Greg Behrendt tvrdí, že nic jiného nám ani nezbývá: „Vím, že vám může být samotným těžko. Vím, že možná budete tak strašně prahnout po společnosti a sexu, až to bude fyzicky bolet. Ale opravdu jsem přesvědčený o tom, že jediná cesta, jak zjistit, že na světě je i něco lepšího, je uvěřit tomu, že na světě je i něco lepšího.“
