Vládce času a zápisníků

ELLE: Co vás v mládí tak táhlo k filmu?

Václav marhoul: Film mě fascinoval. Našel jsem si, že v Čimelicích existuje střední škola filmová, dřel jsem na přijímačky a nakonec ji i přes nepřízeň matematiky a spol. vystudoval. Pak následovala produkce na FAMU, zaměstnání na Barrandově.

ELLE: Za třicet dva let u filmu jste si vyzkoušel řadu profesí… Která vám vyhovovala nejvíc?

V. M.: Produkce je rasovina, ale vždycky mě bavila. Scenáristika má tu výhodu, že se nemusíte nikomu zodpovídat, sedíte si doma a píšete si. Nejkreativnější je samozřejmě režie.

ELLE: Baví vás šéfovat?

V. M.: Tak jsem o tom nepřemýšlel. Vždycky to nějak dopadlo.

ELLE: Kdo je u vás doma hlavou rodiny?

V. M.: Jak kdy, jak kdo. Někdy sedí na koni moje přítelkyně, někdy já. Rozhoduje konkrétní situace a aktivita.

ELLE: Máte tři děti. Mají stejně jako tatínek jasno kudy dál?

V. M.: Ty starší to ještě nemají ujasněné, ale mně je jedno, co budou dělat, důležité je, aby je to bavilo. Taky aby nekradly, nelhaly a nefetovaly: bude mi stačit, když z nich vyrostou slušní lidé. Neprojektuju do nich svoje ambice. Čas od času ale na ně zkouším nějaké fígle a zjišťuju, jaký mají vztah k různým tématům.

ELLE: Například?

V. M.: Třeba k historii, dějinám. Jedeme autem a já vyprávím o tom, co se stalo v roce 1938, co byla mnichovská zrada, ruská okupace, kdo byl Jan Palach, co je která budova v Praze zač, kdo ji postavil a tak dále. Některé věci vědět musí.

ELLE: Zkoušíte i svoji přítelkyni?

V. M.: Je shodou okolností v obraze.

ELLE: Nedávno se vám narodilo miminko. Pro přítelkyni to kvůli vašemu současnému pracovnímu vytížení musí být trochu hektické období… Jak to společně zvládáte?

V. M.: Trochu hektické? Hezký eufemismus… Musíme, prostě to musíme zvládat.

ELLE: Sdílí s vámi vaše rodina i vášeň pro vše vojenské?

V. M.: Ne, a já ani nechci z nikoho dělat vojáka. Když někam jedeme mým džípem z roku 1943, nikoho nenutím, aby se obléknul do vojenského. Znám lidi, kteří své děti oblékají do maskáčového pyžama. To je myslím už hodně velká vykloubenost.

ELLE: Kde se zrodila ta láska k armádě?

V. M.: Dlouhodobým zájmem o historii, který se nejvíc točí okolo druhé světové války. Jsem navíc major v aktivních zálohách, což znamená, že kdyby byla válka, z fleku mě povolají.

ELLE: Dokázal byste zabít?

V. M.: Asi kdyby mě chtěl někdo zabít anebo kdyby chtěl ublížit mně blízkým lidem. Nevím ale, jak bych se s tím vyrovnal.

ELLE: Nyní žijete vojenským filmem Tobruk, ke kterému jste napsal scénář a ujal se i režie. Jak jste přišel na jeho námět?

V. M.: Pro svůj příběh jsem si vybral pěšáky 11. československého praporu, který bojoval v Africe. Je to jednotka zavátá prachem zapomnění. Veteránům hodně dlužíme.

ELLE: Budete natáčet v poušti v Tunisu. Jste na to připravení?

V. M.: Herci absolvují kurz přežití ve Vyškově. Taky se budou muset naučit pochodovat, velet a hlásit. Pak budou mít speciální výcvik v poušti, budou v ní po dobu natáčení i bydlet. Můj záměr je, aby jejich prožitky byly maximálně autentické…

ELLE: Docela drsné… O vás se ale také říká, že jste mistrem světa v plánování času…

V. M.: To beru jako kompliment, kterého nejsem hoden. Faktem je, že čas jsem si začal opravdu pečlivě plánovat před dvaceti lety. Tehdy jsme dělali s Tomášem Vorlem náš první film, Pražskou pětku, a najednou jsem přestal stíhat. Od té doby si vedu dva zápisníky, jeden osobní, druhý pracovní. Systém plánování se mi za ty roky podařilo dotáhnout až do bezvědomí.

ELLE: Jak do bezvědomí?

V. M.: V mých zápisnících je všechno. Práce i volno. Striktně tyhle dva světy odděluji. Nikdy si nenosím práci domů, to raději zůstanu v kanceláři do půlnoci.

ELLE: Jsou zápisníky něčím specifické?

V. M.: Jsou de facto mojí kronikou, mám v nich poznamenáno, co jsem kdy dělal, s kým jsem telefonoval, měl schůzku…

ELLE: Dokázal byste bez toho osobního existovat?

V. M.: Těžko, je to vlajková loď mých poznámek. Před dvaceti lety jsem ho zapomněl v motorestu v Plané nad Lužnicí. Jel jsem tenkrát stopem do Prahy a přišel na to až u Benešova. Vystoupil jsem a zase se pro něj stopem vrátil. Vrchní ho naštěstí schoval.

ELLE: Jak se vám osvědčilo dělit čas?

V. M.: Plánuji na týden dva dopředu a dny mám rozdělené na tři typy. První je kancelářský, kdy zpracovávám koncepční materiály, druhý je telefonní a poslední schůzkový, kdy se scházím s lidmi. V tom je kouzlo efektivity – dělat jednu činnost.

ELLE: Vždycky to ale nevyjde, ne?

V. M.: Když někdo přijde pozdě jako vy, tak se mi naruší celý den. Dominově se všechny další schůzky uskuteční se zpožděním. Ale samozřejmě se mi stává, že nestíhám taky.

ELLE: Není takové plánování až diagnóza?

V. M.: Možná. Mé pracovní výkonnosti to ale pomáhá.

ELLE: Jak se na zápisníky dívá vaše partnerka? Vede si také své vlastní? Koordinujete společné činnosti snadno?

V. M.: Jak se dívá na moje zápisníky, nevím, protože se do nich nedívá. Vlastní poznámky si, pokud vím, vede. Ohledně plánování společného volna to v posledních letech snadné je, protože je podruhé na mateřské. Díky tomu je o moc flexibilnější než já. Takže se vždycky domluvíme bez problémů.

ELLE: Na co si vždycky najdete čas?

V. M.: Na všechno, co opravdu chci nebo co musím.