Pojmout životní příběh Magdy Vašáryové do jednoho rozhovoru není jednoduchý úkol. Její život je plný křižovatek, proměn a nových začátků – jeden z těch, co pojme pouze kniha. Sama říká, že herečkou být nikdy nechtěla. Přesto má za sebou řadu nezapomenutelných rolí a pro mnoho z nás navždy zůstane Maryškou z Postřižin. Když ji Václav Havel požádal, aby jako velvyslankyně pomohla utvářet zahraniční politiku Československa, neváhala. Prosazovat změny ji bavilo, a právě proto zůstala v politice dalších deset let.
Během našeho rozhovoru se řeč přirozeně stočila k proměnám, celoživotnímu učení a hodnotám, které si člověk nese životem. Nejen k těm získaným ve škole, ale především k těm, které formují zkušenosti. Sám život je nám tím nejlepším učitelem. A hodnoty, které si během něj budujeme, jsou stejně důležité jako naše úspěchy či lekce.
Letos si Magda Vašáryová na slavnostním zakončení Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary převzala Cenu prezidenta festivalu za mimořádný přínos české a slovenské kinematografii. Zároveň se objevila na nové fotografii pro Pilsner Urquell, která připomíná ikonickou filmovou scénu zapsanou do historie československé kinematografie.
Snímek vznikl u příležitosti 60. ročníku festivalu jako pocta filmu, tradici a poctivému řemeslu. Připomíná, že výjimečné životní příběhy jdou ruku v ruce s více než 180letou tradicí Pilsner Urquell, postavenou na mistrovství, smyslu pro detail a neměnné kvalitě.
Jste herečka, diplomatka, politička, feministka a matka. Jaké slovo byste ke svému jménu ještě dodala?
Socioložka. A dnes už také starší paní a babička.
A kdy se cítíte nejsvobodněji?
Umím si udělat svůj prostor, ve kterém se cítím svobodná. Určuji si ho tím, jak žiju, jak se chovám a jak existuji. Samozřejmě se snažím vycházet vstříc druhým, ale ti, kdo mě znají, vědí, že si svůj prostor umím chránit.
Kdybyste dnes mohla s Maryškou z Postřižin zajít na jedno pivo, o čem byste si asi povídaly?
Na pivo bychom určitě nešly. Spíš bychom si sedly někam do parku se sklenkou vody. Marijka byla přece maminkou pana Hrabala. Hráli jsme spolu takovou hru – on mi říkal „maminko“ a já jemu „synáčku“, i když mezi námi byl poměrně velký věkový rozdíl. Myslím, že bychom si povídaly právě o tom.
Překvapuje vás, že ve vás lidé dodnes vidí vaše filmové role? Hledala jste v nich někdy i něco sama pro sebe?
Nikdy jsem nepředstírala, že jsem postavou, kterou hraju. Nic jsem v nich nehledala. Mým cílem vždy bylo, aby se s tou postavou ztotožnili diváci, ne já. Přemýšlela jsem nad tím, jak ji zahrát tak, aby v lidech vyvolala určitý pocit. Nešlo mi o můj vlastní prožitek, ale o ten divákův.
Myslíte, že právě v tom spočívá váš talent – zahrát roli tak, aby se dotkla především diváků?
Lidé se mě často ptají, co pro mě znamená talent. Já jsem vždycky důsledně oddělovala svůj matematický rozum od hereckého talentu. Myslím si ale, že herectví je svým způsobem zvláštní forma manipulace – schopnost ovlivňovat myšlení i emoce lidí. A je pozoruhodné, že to funguje i přes obrazovku, televizi nebo filmové plátno. Je to fascinující, ale zároveň i trochu nebezpečné.
O hodnotách a celoživotním učení
Vy sama jste ve svém životě zažila mnoho proměn. Kde jste na ně brala odvahu?
Já naopak doufám, že se měníme všichni, nejen já. To je podle mě velmi důležité, protože kdybychom zůstávali stále stejní, nikam bychom se neposouvali.
Mám pocit, že se můj život vyvíjel přirozeně. Prožila jsem moderní život, během kterého jsem několikrát změnila profesi. A myslím, že právě na to se musí připravit i mladá generace – že je potřeba umět se měnit a neustále se učit.
Jsem dcera profesora a učitelky, takže jsem odjakživa předpokládala, že se budu učit celý život. A to se také děje. Možná právě díky tomu se člověk proměňuje – získává nové poznatky, potkává nové lidi a rozšiřuje si obzory.
Potkala jste na své cestě někoho, kdo vás v tomto směru zásadně ovlivnil?
Je velmi důležité, s jakými lidmi se člověk během života setkává. Já jsem měla to štěstí, že jsem narazila na skvělé učitele už ve škole. Třeba moje učitelka matematiky byla báječná. Naučila nás, že matematika může být jednou z nejzábavnějších věcí na světě.
Vy také pocházíte z matematické rodiny?
Ano, jsme taková matematická rodina. Myslím, že se u nás dědí talent na matematiku, a s ním i schopnost logického myšlení – podobně jako se může dědit hudební nadání. Jak přesně se to všechno v mozku propojuje, nevím.
Jedno ale vím jistě: hudba mě ovlivňuje mnohem víc než divadlo, film nebo cokoli jiného.
O hodnotách a společnosti
Co podle vás dnešní společnost nejvíce rozděluje a co ji naopak spojuje?
Rozděluje nás především to, v jaké rodině vyrůstáme, kdo nás učí a kdo se stane naším mentorem. Proto vždycky říkám: ptejte se, co dělali vaši předci a jaké zastávali hodnoty. Pokud to nevíte, vlastně nevíte ani to, kdo jste.
Ty nejdůležitější hodnoty a životní postoje si totiž člověk vytváří už do pěti nebo šesti let a později se mění jen velmi těžko. O to víc obdivuji lidi, kteří navzdory dysfunkční rodině nebo složitým podmínkám dokážou vyrůst ve výjimečné osobnosti. Mají to mnohem těžší.
Já takovou zkušenost neměla. Vyrůstala jsem v prostředí, které mi předalo demokratické hodnoty a pevný hodnotový žebříček, možná o něco konzervativnější.
A jaký je ten váš hodnotový žebříček?
Vyrůstala jsem v katolickém prostředí, i když jsem církev ve čtrnácti letech sama opustila. Přesto ve mně zůstalo něco z hodnot, které vycházejí z Desatera. Ty mě dodnes ovlivňují.
Co to podle vás znamená být zdvořilým člověkem?
Být zdvořilý podle mě znamená nemyslet v první řadě na sebe, ale přemýšlet nad tím, jak se chováme k druhým a abychom se jich zbytečně nedotkli. Proto je mezi slušnými lidmi tak příjemné být. Jsou laskaví, velkorysí a nedávají vám pocítit každou drobnou chybu nebo přešlap.
Já jsem měla štěstí, že jsem v takovém prostředí vyrůstala, a proto je to pro mě naprosto přirozené. Uvědomuji si ale, že pro lidi, kteří takovou zkušenost neměli, to může být mnohem složitější.