Obrazy Antonie Stanové působí jako spletité bludiště složené z abstraktních znaků. Jednotlivé fragmenty v sobě ale nesou rozpoznatelné informace, které připomínají osobní deníkový záznam. Stanová studuje v ateliéru Intermediální konfrontace Jiřího Davida na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Pochází z umělecké rodiny fotografa Tona Stana a také její sourozenci jsou umělecky nadaní – Maxim je talentovaný fotograf a nejmladšího Sama právě přijali na obě prestižní umělecké školy.
Antonii jsme navštívili v rodinném ateliéru na pražském Smíchově, kde většina jejích děl vzniká. Inspirativní studio překypuje starožitnostmi a každá náhodná skrumáž tu působí jako k dokonalosti vyladěné zátiší náhodných předmětů. Vedle prosklené lebky tu najdeme mnoho medicínských a rostlinných lexikonů, z nichž často v dílech vychází. „Hodně pracuji s částmi lidských těl. Je to populární téma mezi současnými umělci, mě ale baví i jeho symbolická rovina. Oblíbila jsem si třeba motiv lidských očí, který u sebe v 17. a 18. století nosili milenci jako medailony, když potřebovali utajit identitu svého milovaného. Oči totiž dokážou o člověku prozradit nejvíc a zároveň neodhalit jeho přesný vzhled,“ popisuje Antonie jedno z nedávno dokončených děl.
Jednotlivé motivy v jejích plátnech působí jako na sobě nezávislé, přesto do sebe přesně zapadají. Jejich spojení vytváří náhodné narativy a uvolněné asociace. Každý obraz má svůj vlastní kód, který je založen na intuitivním přístupu. Barokní vzory, anatomické nákresy, islámský dekor, otisky prstů, křesťanský kodex nebo expresivní křivka. Výsledkem je tak zdánlivě nesouvislá skrumáž obrazů poskládaná z fragmentů paměti.
