Její paměti, které na jaře vycházejí i u nás, se loni v Americe staly knihou roku. Michelle Obama – inspirující dáma, stylová ikona a donedávna obyvatelka nejslavnější adresy na světě – se moderátorce Oprah Winfrey v rozhovoru svěřila se svými bolístkami i vítězstvími.
Na začátek chci jen říct, že mě nic nedokáže potěšit tak jako dobrá knížka. Ta vaše je napsaná přesvědčivě a s citem, je silná až syrová. Tolik toho vní odhalujete. Bylo nepříjemné psát o svém osobním životě?
Vlastně ne, uvědomila jsem si totiž zásadní věc. Mám se ráda! Mám ráda i ta temnější místa svého příběhu, protože mě dělá mnou. Lidé se mě ptají, čím to je, že působím tak autenticky a že je snadné si ke mně vytvořit vztah. Je to tím, že jsem ke všem otevřená. Navíc, ať se mi to líbí nebo ne, já i Barack fungujeme jako vzory. A já nechci, aby mladí lidé podlehli klamu, že jsem to v životě neměla těžké. Že jsem nemusela čelit strachu a překážkám.
Spoustu lidí zajímá, jak jste si zvykali naběžný život, když jste se odstěhovali z Bílého domu. Zvlášť historka z kuchyně se mi líbila.
Ta se přihodila, když jsme se přestěhovali do Washingtonu. Po osmi letech jsme bydleli někde, kde byly normální dveře a domovní zvonek. Byla jsem doma sama, což jsem jako první dáma nikdy nebývala. Stále na mě dohlížela ochranka – ne- směla jsem ani otevřít okno nebo vyjít ven, aniž by to u nich vyvolalo rozruch! Tak jsem tedy byla ve svém novém domově jenom s našimi psy a udělala jsem úplně obyčejnou věc: sešla jsem dolů do kuchyně, že si udělám toust. Sýrový toust. V Bílém domě by to bylo nemyslitelné, tam to bylo samé: „Co potřebujete? Já se o to postarám.“ Vyšla jsem tedy té noci s talířem ven, sedla si na verandu a v dálce se ozývalo štěkání psů. Naši psi z toho byli vyjevení, nikdy dřív nic podobného neslyšeli. Říkala jsem jim: „Jojo, hoši, teď žijeme v opravdovém světě.“ Byla to první klidná chvilka po osmi letech. Předtím jsme žili v takovém tempu, že jsem už v úterý nevěděla, co jsem dělala v pondělí. Jednou jsem řekla vedoucí štábu, že bych se ráda podívala do Prahy. Ona na to, že jsem tam už byla. Já řekla, že určitě ne, v Praze jsem rozhodně nikdy nebyla. Musela mi ukázat mou fotku z Prahy, abych si vzpomněla. Takže až ten večer, kdy jsem si sedla před dům s toustem, byl momentem, kdy jsem začala přemítat o tom, jak jsem se stala tím, kým jsem.
Zdá se mi, že jste odmalička byla ambiciózní holka, která šla po jedničkách s hvězdičkou.
Dokonce i máma si myslela, že to s tou snahou trochu přeháním. Ale já si už tehdy uvědomovala, jak je důležité co nejdřív dokázat, že něco umíte. Když jste chudé černé děcko z chicagského South Side, lidé si k vám okamžitě přiřadí nálepku nuly. Chtěla jsem, aby lidé věděli, že umím dřít, že nejsem „jeden z těch případů“. Přitom nejsou žádné „případy“, jsou jen nepříznivé okolnosti.
Více se dozvíte v březnovém čísle ELLE, které je právě na stáncích!
