Simona Lewandowska Vítězka Českého lva exceluje na prknech divadla

Kdy se cítíte nejvíc naživu?

Když cestuju.

Jak se vyrovnáváte se strachem?

Nejvíc mi pomáhá sdílení.

Jak si jako herečka chráníte vlastní identitu, a kdo je podle vašich slov Simona?

Mám jasnou hranici mezi prací a tím co jsem já. Nemám tedy pocit, že bych si ji musela nějak chránit. Je ale pravda, že když je práce hodně a já skáču z jednoho imaginárního světa do druhého, potřebuju čas strávený s přáteli a rodinou, abych zůstala nohama na zemi. Kdo je Simona citím s nimi. A každá je trochu jiná… dcera, ségra, kamarádka, partnerka. Lidé jsou vrstevnatí a komplikovaní.

Cítíte v momentě, kdy se na place spustí kamery nebo se zvedne divadelní opona, určité vzrušení?

Určité vzrušení cítím asi vždycky, jen v různé míře. Jsou například představení před nimiž se potřebuji hodně koncentrovat a představení, kdy můžu jít rovnou na jeviště. Nicméně mám své rituály, které musím splnit pokaždé.

„Nejvíc komfortně se cítím, když vím, že jsme pro přípravu udělali maximum.“

Berete emoce, které máte během hraní za vaše vlastní?

Záleží na žánru a typu projektu. Když hraju karikaturu a rozpláču se, nepovažuju to za vlastní. Jsou ale postavy s nimiž sdílím nějaké téma a tam to nejde jinak, než vycházet ze sebe.

Jak se vyrovnáváte s tím, když se máte s nějakou rolí rozloučit?

Vždycky jim vnitřně poděkuju a zrekapituluju si, co jsem s nimi prožila. Bývám i sentimentální, ale to spíš protože se loučím s celým projektem a partou kolem něj. Je to jako když odjíždíte z tábora.