Býčí schodiště oslavuje české nerosty a jejich zpracování.
Plečnik ve Sloupové síni naznačil bývalá patra třemi dekorativními sloupořadími nad sebou. V 70. letech zde bylo zrealizováno schodiště, které by však Plečnik nikdy neschválil. Je ale praktické a umožnilo přístup do Španělského sálu přes Rothmayerův sál a Klínovou chodbu.
Stříška připomíná měděný koberec a potvrzuje tak teorii německého teoretika Gottfrieda Sempera o textilních kořenech architektury.
Býčí schodiště a jeho vyhlídkové balkonky s železným mřížovým zábradlím z fasády vyčnívají směrem do zahrad Pražského hradu.
Modely z reálných materiálů pro Pražský hrad posílal Plečnik vlakem z Lublaně do Prahy.
Budovu Univerzitní knihovny Plečnik pojal jako „chrám lidské vzdělanosti a moudrosti nezbytný pro zdravý rozvoj národa a jeho samostatnosti”. Vycházel z projektu Univerzitní knihovny ve Vídni, jehož autorem je Otto Wagner. Fasádu tvoří cihly a kámen z jihoslovinské vesnice Podpeč, ale také kameny z knížecího paláce a římských hradeb.
Při procházení architektova domu je těžké uvěřit, že tento skromný muž vytvořil velkolepé stavby, které v Praze i Lublani zanechaly nesmazatelnou stopu.
V Plečnikově zrekonstruovaném domě je stálá expozice, již připravila Ana Porok, kurátorka architektovy sbírky v Muzeu a galeriích v Lublani.
Živoucí památka moderní architektury, Plečnikův dům, byla veřejnosti zpřístupněna v roce 2015. Stálá expozice interiérů je autentická, návštěvník nabude dojmu, že si Plečnik z domu jen na chvíli odskočil.
Lublaňská ústřední tržnice se nachází ve dvoupatrové budově, postavené podél řeky Lublaňky. Haly s výhledem na řeku se pyšní půlkruhovými okny, kdežto straně směrem na ulici vévodí sloupořadí. Tržnice dodnes slouží své původní funkci.
Dvanáctimetrový sloup na Moravské baště je zakončen iónskou hlavicí se zlatou koulí. Dcera Tomáše Garrique Masaryka Alice tento monolit v dopise architektovi pojmenovala jako „štíhlou tyčinku s iónskou hlavicí“.
