Načerpejte duchovní energii ve vile Františka Bílka na Hradčanech

 

Spiritualizace lidského života, všech jeho aktivit a prostředí, v němž se člověk pohybuje, byla  pro Františka Bílka posláním. Ideální představu o pozemském počínání vtělil do budovy vlastní ateliérové vily na Hradčanech, která letos slaví 110 let od svého dokončení. Každý z použitých materiálů, zobrazených detailů a koncepcí prostor tu má svůj opodstatněný význam. Režná cihla a hrubě opracovaný kámen přibližovaly dům přírodě a lidské práci, řezby na nábytku a dveřích připomínaly víru v Boha a varovaly před pokušením. V nepravidelně členěném interiéru se do monumentálního sochařského ateliéru koncentrovala veškerá energie – pracovní i duchovní. 

 

 

ARCHITEKTURA

Jelikož byl František Bílek především sochař, grafik a výtvarný umělec, jeho vlastní dům na Hradčanech byl teprve druhou stavbou, kterou kdy navrhl a nechal postavit. Pojal jej jako příležitost přetavit ideály o přírodě a náboženském pojetí umění v prostředí. Půdorys stavby kopíruje stopu kosy sklízející obilí a motiv se i dále propisuje do interiéru a exteriéru. Snopy jsou naznačené ve sloupoví, které mohou připomínat i staroegyptskou chrámovou architekturu. Spolu s další symbolikou živé a neživé přírody je najdeme i v řezbách nade dveřmi či v podnoží nábytku, jenž je dochován v unikátním stavu dodnes. Dům Františka Bílka je mnohem víc než jen praktickým přístřeškem, je hlavně duchovním střediskem a Gesamtkunstwerkem, v němž jsou prvky vzájemně plynule propojeny do jednoho totálního uměleckého díla. 

 

 

ŽIVOT

Zprvu se Bílkova výtvarná díla setkávala s řadou nepochopení, kvůli nimž musel dokonce přerušit studium na akademii Collarosi v Paříži, kde získal stipendium. Jeho umění se tam totiž vyvíjelo směrem, pro který jeho sponzoři v Praze neměli porozumění. Dvě monumentální díla z tohoto sporného období, Golgota – hora lebek a Orba je naší viny trest, jsou dodnes k vidění právě v Bílkově vile. Z Paříže se přestěhoval do rodného Chýnova u Tábora, kde si na pozemku po svém otci navrhl a nechal postavit venkovský dům s ateliérem a do Prahy pouze dojížděl. Také jeho první výstava v Rudolfinu z roku 1895 zůstala bez povšimnutí.

Do Prahy se znovu vrátil až po svatbě s Bertou Nečasovou. V roce 1902 získal stavební pozemek na bývalých městských hradbách v nově vzniklé Kounicově ulici (dnes Mickiewiczova), aby zde postavil rodinnou vilu s ateliérem. Původně mu patřil vedlejší pozemek, který si však vyměnil se stavitelem Procházkou, aby získal příhodnější cíp s výhledem na město. Už při navrhování chtěl vstoupit do dialogu s kolemjdoucími a budovu pojmout odlišně než jen jako doplnění okolní zástavby. „Režné zdivo zvolil Bílek na radu rodinného přítele architekta Josefa Fanty. Splňovalo jeho lásku k původním přírodním materiálům i vizi domova jako chrámu a dílny. Omítnutím by tato myšlenka zanikla,“ podotýká historička umění Hana Larvová.

 

 

SOCHY

Kvůli vrozené barvosleposti přestoupil František Bílek na Akademii výtvarných umění do ateliéru sochařství, kde naplno rozvinul svůj tvůrčí potenciál. Do soch vkládal silná témata a emoce, jež jeho díla také často probouzejí. Mezi jeho největší interiérovou plastiku patří socha Úžas, ve vile na Hradčanech jsou vystavena také díla z cyklu Cesta – například sochy Mojžíš nebo Adam a Eva. Kromě náboženských motivů často zpracovával také národní dějiny.

 

 

NÁBOŽENSTVÍ

František Bílek často čerpal z přírody jako z božího díla, které nikdy není dokončené. Své názory vtělil do nedokončenosti některých sloupů, sakrální prostor pak nejvíce připomíná jídelna, v níž nechybí Boží muka a kde mohutný kamenný portál na jedné straně vymezuje vstup do pracovny, na druhé zase odděluje jídelnu od zimní zahrady s unikátním souborem nábytku s motivem hada. V sochařském ateliéru nechybí křtitelnice namísto umyvadla. Úryvky z biblických textů a náboženských myšlenek pak zdobí původní dřevěný nábytek, dveře i kamenné ostění. 

 

 

POJETÍ

Vila se blíží chrámu nebo svatyni – náboženství, přírody či umění, každý v ní vidí jiné významy a kvality. Neobvyklá byla také na počátku 10. let minulého století, kdy na místní scéně působila jako zvláštní zjevení. Mohl za to nejen prstencový půdorys, ale i režné cihlové zdivo, neobvyklé sloupy a plochá střecha. Pojetí domu je těsně spjato s Bílkovým poetickým výtvarným jazykem, který přesahoval dobové konvence také v grafice i sochařství.