Miranda Priestly je ostrá, děsivá a naprosto nedotknutelná. Je to šéfredaktorka, jejíž jediné kývnutí dokáže zničit nebo vystřelit do hvězd číkoliv kariéru, zatímco vedle ní zmateně pobíhá Andy Sachs a seznamuje se s módním vesmírem. Ikonické hlášky, skvělý soundtrack a zlatá éra fashion magazínů. To je Ďábel nosí Pradu. Pokračování, které vychází přesně o 20 let později, truchlí. Oplakává ztrátu doby, kdy magazíny určovaly trendy a redaktorky měly skutečný vliv, truchlí nad osudem žurnalistiky, a dokonce vzpomíná na časy, kdy jste se mohli k podřízeným chovat jako k podlidem a HR vám kvůli tomu neviselo na krku. Možná taky nevědomky oplakává dobu, kdy byly filmy barevné a nevypadaly jako reklama.
Verze mediálního světa, který známe z prvního filmu, ale taky třeba ze snímků Jak ztratit kluka v 10 dnech nebo Přes noc třicítkou, už bohužel neexistuje. A jestli se něco tomuto sequelu podařilo, tak je to zachytit tuhle realitu s přesností a humorem. Pokud ale v kině sedíte jako někdo, kdo se v tomto světě reálně pohybuje, váš smích má lehkou pachuť zoufalosti.
Ďábel nosí vestu
Andy Sachs, kterou s grácií a nově nabytým sebevědomím hraje Anne Hathaway, dávno odložila roli vyjukané asistentky. Splnila si svůj sen, stala se oceňovanou investigativní novinářkou, ale tvrdá realita současných médií ji nešetří. Ve chvíli, kdy má přebírat prestižní ocenění, dostává spolu s celou redakcí vyhazov prostřednictvím hromadné textové zprávy. Ironií osudu se tak kruh uzavírá a Andy je okolnostmi donucena přijmout místo editorky tam, odkud kdysi s úlevou utekla – v redakci časopisu Runway. Rychle ale zjišťuje, že slavný magazín je už jen stínem svého někdejšího já. Éra, kdy jedno slovo šéfredaktorky dokázalo změnit směřování celého průmyslu, je nenávratně pryč, pohlcena rychlou konzumací na sociálních sítích a tlakem technologických miliardářů, kteří dnes mediální domy vlastní. Skutečný padouch v tomto filmu totiž nenosí Pradu, ale fleecovou vestu od Patagonie.
Melancholické sbohem zlaté éře
Časopis Runway nezažívá rychlý a dramatický pád na dno, on jen pomalu a frustrujícím způsobem ztrácí dech. Print se zmenšuje a digitál je vším – ovšem jen tehdy, pokud má výkon. Texty už nemohou být jen „dobré“, musí být „klikatelné“, „sdílitelné“ a „optimalizované“. Nápady se musí přepracovat, ne proto, že by byly špatné, ale proto, že by „neudělaly čísla“.
Na tom, jak se Miranda Priestly přizpůsobuje dnešní době, je něco dost znepokojujícího. Její ledové království roztálo pod náporem moderní doby. Kvůli přísným pravidlům lidských zdrojů musela slevit ze své krutosti – už žádné házení kabátů po vyděšených asistentkách, teď si ho s viditelným sebezapřením musí pověsit sama. Rozpočty jsou tak ostrouhané, že musí letět ekonomickou třídou. Už zkrátka není nedotknutelná. Přistupuje na požadavky inzerentů, které by kdysi s naprostým klidem zničila. Toleruje korporátní nesmysly. Naslouchá mužům bez špetky vkusu, kteří mluví o číslech. Pokud i Miranda Priestly musí protrpět poradu o KPIs, jakou naději máme my ostatní?
Z tyranky se stává spíš osamělá bojovnice za zachování krásy a umění ve světě, který se zajímá víc o rychlé algoritmy a virální trendy než o skutečnou haute couture. Její postava je vrstevnatější, polidštěná. Přesto, nebo možná právě proto, si udržuje svůj nenapodobitelný respekt.
Skutečné srdce příběhu? Stanley Tucci
Tvůrci moc dobře vědí, na co slyšíme. Film se hodně opírá právě o to, že tyhle postavy už léta známe a milujeme, a tak nás naštěstí neochudili o nikoho z původní sestavy. Jen jejich vzájemná dynamika se proměnila. Někdejší neurotická asistentka Emily, opět skvěle ztvárněná Emily Blunt, nyní sedí na lukrativní židli ve vedení Dioru a vůči své bývalé šéfové má konečně navrch. Bohužel tentokrát nedostává tolik prostoru a je z ní ještě o poznání větší mrcha než minule, na konci filmu ale přece jen zakope válečnou sekeru. Loajální Nigel v podání Stanleyho Tucciho zůstává i nadále absolutním srdcem celého filmu. Právě on a Miranda jako jediní skutečně chápou, o co módní průmysl přišel, když se z něj vytratila pomalá, detailní práce tištěných magazínů na úkor nekonečného scrollování obrazovek. Nechybí ani vytříbené kostýmy, i když jsou tentokrát o něco civilnější a vkusně reflektují udržitelnější trendy.
Vizuální přešlapy a zbytečná romance
Ačkoliv má Ďábel nosí Pradu 2 dost vtipu a stojí pevně nohama na zemi, bez faktoru nostalgie, která dneska prodává, by sám o sobě asi neobstál. Oproti vizuálně precizní jedničce má dvojka strašný color grading, kvůli kterému některé scény vypadají ploché, spíš jako nablýskaná televizní reklama než hollywoodský film. Podobně nevýrazný je i hudební podkres, který je po většinu času generický. Tedy až na jednu světlou výjimku – RUNWAY od Lady Gaga a Doechii, který tenhle soundtrack naštěstí zachraňuje.
A pak je tu osobní život naší hlavní hrdinky. Tvůrci nám naservírovali plytkou a nudnou romantickou linku, u které by si snad nikdo ani nevšiml, kdyby tam vůbec nebyla. Příběhu by možná i prospělo, kdyby se více soustředil jen na kariérní a mediální drama, které funguje dobře, a nesnažil se za každou cenu odškrtnout kolonku „nový milostný zájem“.
Romance ve filmu totiž vůbec nechybí, vzhledem k tomu, že to je vlastně milostný dopis éře velkých tištěných časopisů, která nám pomalu, ale jistě mizí před očima. Sázky už nejsou o tom, jestli si asistentka zvládne zapamatovat jména všech hostů na večírku, ale o tom, jestli vůbec přežije samotná podstata kvalitní žurnalistiky a umělecké tvorby.
Po většinu své stopáže se film snaží být brutálně upřímný, ale nakonec nám v pravém duchu fashion filmů naservíruje lehce požitkářský, trochu nerealistický, ale nesmírně uspokojivý konec. A vůbec to nevadí. V tomto průmyslu totiž potřebujete alespoň trochu iluze, abyste vůbec přežili. Potřebujete věřit, že na příbězích pořád záleží a že skvělá obálka dokáže zázraky. Že print is not dead.
- Zdroj článku:
autorský text
