Ruku v ruce s uměním

Na klidné vodní hladině vltavské zátoky se odrážejí koruny stromů. Zmnožená zeleň se na ní dotýká vysokých domů a společně vytvářejí repetetivní motiv, narušovaný jen občasnými drobnými vlnkami. Šum města tam doléhá zpovzdálí, i když jsme v samém centru Holešovic. Okolní příroda si nachází vlastní cestu i přímo na terasu. „Obvykle holubička v túji sedává tři týdny, než odchová mláďata, tentokrát tu je však mnohem déle. Asi se nechce smířit s faktem, že se vajíčka letos neujala, a tak tu marně truchlí už pátý týden,“ říká Olga Trčková, když si fascinovaně prohlížím zvíře ukryté v rozvětvené koruně stromku na jejím balkoně.

Hořkosladký výjev je však pro zkušenou galeristku a sběratelku více než symbolický. Jsou to právě nelehká témata jako marnost, narušení nebo vanitas, které Trčkovou v umění přitahují jako magnet. Vyhledává je pro svůj domov i galerii DSC, kterou v centru Prahy třináctým rokem vede. „Většinou je to figura, kterou považuji za poloděsivou. Postavy jsou zraněné nebo ho očekávají, ocitají se v nepříjemných situacích, někdy až katastrofických, ale přes nepříznivé okolnosti zůstávají optimistické. Do galerie ani k sobě domů bych si nedovolila vzít něco, co mě autenticky nenadchne,” vysvětluje.

Někteří ze zastupovaných umělců v DSC Gallery patří na scéně již k etablovaným autorům, učí na vysokých školách nebo vystavují po světě, podstatnou část z nich ale Trčková nachází už na škole a postupně s ní do popularity teprve rostou – jako sochař Ondřej Filípek nebo malířka Světlana Fialová. Galeristka má kolem sebe stálou komunitu sběratelů, kteří mladá jména vítají. „Velký úspěch u našich sběratelů měla Art Lovers Academie, v jejímž rámci jsme pravidelně pořádali přednášky o umění. Zajímaví lidé se mohli neformálně propojit a popovídat si s dalšími profesionály a vzdělávat se v oblasti umění, jeho nákupu a investic. Mělo to takový úspěch, že akci letos musíme zopakovat,“ říká Trčková. V portfoliu galerie najdete díla od Vladimíra Skrepla, Krištofa Kintery, Maskera, Adama Štecha i Josefa Bolfa.

Právě od Bolfa si ostatně pořídila vůbec první obraz, který teď visí doma v předsíni. „Sídlili jsme tehdy ještě u Václavského náměstí v bývalých garážích a pořádně ani netušili, že umění se má prodávat. Vedle nás měl ateliér tehdy ještě ne moc známý, skromný malíř Josef Bolf. Udělala jsem mu výstavu a při té příležitosti se zamilovala do obrazu holčičky s pistolí. Dnes toto plátno patří k Bolfovu velmi ceněnému cyklu prací. Tehdy jsme z toho ale byli oba ještě zmatení, scéna se v Čechách teprve začínala formovat a ani jeden z nás moc nevěděl, jak se s uměním vlastně obchoduje. Bylo to do velké míry štěstí a hnutí intuice,“ směje se galeristka.

„Pořádala jsem tehdy událost ,sochy v ulicích’, což byla akce, s níž byly jen problémy. Lidé ještě nebyli tolik zvyklí ve veřejném prostoru koexistovat s uměleckými díly a stalo se nám třeba, že nám sochu od Markuse Riedlera někdo pomočil. A já si v tu chvíli říkala: Co kdybych si založila instituci, kde nebudou mít lidé tendenci uměním takhle pohrdat, a naopak jej ocení?” směje se s ironií v hlase Trčková. A skutečně, pár měsíců na to, v roce 2009 vznikla DSC Gallery. Založila ji s Petrem Šecem a právníkem Edmundem Čučkou. 

Byt Olgy Trčkové
Info ikona

Poslední dobou zájem galerie orientuje také do zahraničí, odkud přiváží zajímavé tvůrce jako Martina Edera, Alexandera Tineie nebo Justina Montimera a propojuje jejich tvorbu s lokálními umělci. Portfolio galerie je pevně spjaté s jejím bydlením, které si před několika lety pořídila společně se svým manželem. Vedle nich ho občas využívají i jejich děti, kterých mají dohromady pět. Nastálo s nimi ale bydlí už jen nejmladší syn, který právě trénuje na soutěž ve hře na klavír, a bytem se tak nese šlágr That’s Life Franka Sinatry. Bydlení je to plné umění, od malby přes sochu až po site specific instalace, a v kontrastu k námětům děl také plné optimistického světla. To zdůrazňuje expresivitu Kinterových soch Homonkulus, skrze Černického Domácí výbuch z mléčného skla prosvítá sluneční záře a dubluje se v objektu z optického skla od Václava Ciglera a Michala Motyčky.

Výtvarná díla mají díky sedmimetrové světlé výšce svůj prostor především v obýváku a přilehlé místnosti s knihovnou a posezením, ale narazíte tu na ně vlastně všude včetně ložnice, pracovny a hostinského pokoje. Přirozeně zapadají do domácnosti, jako by se nejednalo o nic neobvyklého. Proto sem také galeristka občas přivádí nerozhodné klienty, aby načerpali inspiraci a přesvědčili se, že doma lze žít i s betonovou sochou, třímetrovým plátnem, sérií hyperrealistických portrétů nebo třeba objektem, který se kriticky vymezuje. Vůči estetice, společnosti nebo zkoumáním značně nepopulárních témat. „Právě v nich lze paradoxně najít optimismus!“ uzavírá Olga Trčková.   

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY

Předplatné Elle

Elle cover
REKLAMA