Surový beton, kam se podíváš

Sochařský ateliér Hermanna Rosy je jedním z nejpřehlíženějších mistrovských děl německé poválečné architektury. Magické místo v romantické rezidenční čtvrti nedaleko centra Mnichova představuje radikální a zároveň velmi pokornou stavbu zasvěcenou niterné výtvarné práci. Rosa se sice narodil v saském městečku Pirna, během třicátých let však studoval i u profesora Drahoňovského na pražské Akademii výtvarných umění a do Mnichova si cestu našel až po válce. Od poloviny padesátých let si tu pro vlastní potřeby bydlení i práce postupně vybudoval celkem tři betonové architektonické skvosty. Dodnes se z nich dochoval už jen jeden, jehož nadčasový minimalismus jsme si nemohli nechat pro sebe.

V původním stavu se dodnes zachovalo pouze jeho vlastní umělecké studio z let 1960 až 1968. Bylo to právě sochařské cítění, které Rosovi dovolilo pracovat bez ohledu na běžná architektonická pravidla a zaběhnuté formy. Jednoduchý betonový box ze dvou stran kompletně prosklil s takovou lehkostí, která by se dala přirovnat snad jen k nábytkovým realizacím slavného amerického minimalisty Donalda Judda. 

Beton Rosa zkombinoval s dalšími surovými materiály, především ocelí a dřevem. Zatímco jednoduché dřevěné boxy v patře tvoří sezení a úložný prostor zároveň, ocelové zábradlí dodává interiéru nekompromisně industriální charakter. Pozoruhodné je také použití tabulového skla, které sochař upevnil do masivního betonového objemu a vytvořil skulpturální zábradlí.  

Studio oproštěné od zdobných detailů nechal Rosa zalít paprsky slunce, které dovnitř procházejí skrze obrovská prosklení a ještě důrazněji vyzdvihují krásu dominantního stavebního materiálu – surového betonu. Namísto dekorací se do kompaktní podoby interiéru, jeho stěn i stropů otisklo hrubé prkenné bednění. Asketické prostory navíc krášlí elementární schodiště, které se opírá o jednu ze zdí a vede do podkrovní místnosti o patro výš.

Podoba sochařského ateliéru demonstruje Rosovu prozatím poměrně neznámou uměleckou polohu. Zatímco se jako výtvarník zajímal především o lidskou figuru a její expresi, jako architekt hledal elementární vyjádření v abstrakci, která mu posloužila jako ideální pozadí pro jeho další kreativní dobrodružství. Studio je dnes otevřeno veřejnosti a jeho útrobami vás rád provede syn samotného sochaře Veit, který jednoho studeného zimního dne přivítal i nás.