Jeli jsme v autě, já a on, a tlachali o zbytečnostech. „Dneska večer půjdu cvičit,“ řekla jsem. Taková malá titěrná informace. Křečovitě stiskl volant, nadskočil na sedadle a vlepil mi pusu: „To je geniální. Naprosto skvělý. Jsi báječná holka.“
Tenhle nevinný rozhovor se v mojí hlavě ubytoval na několik dní a zdálo se, že si požádá o trvalý pobyt. „Proč tolik vyváděl? Co mu udělalo takovou radost?“ Trápila jsem mozek donekonečna analytickým cvičením. „Možná měl ten večer něco domluveného, a hodilo se mu, že nebudu doma,“ nabízela má hlava paranoidní vysvětlení. A pak jsem pochopila. Stačilo sklonit hlavu o patnáct centimetrů a odpověď tam na mě vyzývavě pomrkávala: tam, pod kdysi hladkým trikem, povolené břišní svalstvo v kombinaci s tukem vytvořilo zmenšený (ne o moc) model Středočeské pahorkatiny. Vždyť on mi chtěl jen mezi řádky říct, že bych měla zhubnout!
Po měsících strávených na posilovacích strojích jsem pyšnou majitelkou p-a-d-e-s-á-t-i s-e-d-m-i centimetrů v pase a můžu potvrdit to, co jste v časopisech pro ženy četly už nejméně tisíckrát: všechno, ale skutečně všechno, je teď lepší. Automobilová příhoda se šťastným koncem mě navíc přiměla všímat si lépe nenápadných vzkazů, které ke mně čas od času vysílá můj přítel.
Naučte se bruslit
Kritizování partnera a přijímání kritiky od něj je věc složitá. Ze všeho nejvíc se podobá otřepanému rčení o bruslení na tenkém ledě. Stačí jeden špatný krok, příliš necitlivý úder hranou brusle o ledovou plochu nebo neprofesionálně zvládnutá pirueta a křehký led se začne bortit. Nejdřív jemně praská, pak se začnou odlamovat velké kusy a za chvíli je pod vámi jen nekonečná masa ledové vody a široko daleko nikdo, kdo by vás vytáhl. Zvlášť když máte doma podobnou citlivku, jako jsem já. Pak musíte bruslit velmi lehce, okouzlovat publikum okázalými trojnými a čtvernými skoky a v širokých kruzích se nenápadně blížit ke středu. Já totiž absolutně nemám problém vyčarovat z komára trojhrbého velblouda. Stačí, když mi partner řekne, že mám rozmazanou maskaru, a kolotoč se rozjede naplno. Jak to myslel: „Že se neumím namalovat, že mi to nesluší, že jsem úplně nemožná anebo... že by chtěl jen říct, že mám trochu černo pod očima?“
Můj přítel je vynikající bruslař. Nedávno jsem byla u jeho kamaráda, skvělého kadeřníka. Když jsem odcházela, zeptal se mě: „Nestává se ti někdy, že ti po ránu trčí vlasy na všechny strany? Počkej, něco ti na to dám.“ Samozřejmě že mi po ránu trčí vlasy na všechny strany. Někdy i celý den, protože deset minut spánku navíc je lepší než hrát si s fénem. A je mi jasné, kdo si mého ranního problému všiml, taktně o něm pomlčel a oklikou se postaral o jeho odstranění. A tak si teď vlasy každé ráno jako by nic natírám tou zázračnou tekutinou, ony poslušně drží u hlavy, vypadají elegantně, a já jsem spokojená a on asi taky. Tedy to vlastně nevím, nikdy jsme spolu o mých trčících vlasech nemluvili. Podobně diplomaticky se vyřešil také náš věčný spor o to, které barvy k sobě ladí a které jsou naopak nepřítelkyněmi na život a na smrt, což je problematika, na kterou je můj přítel díky svému povolání velmi citlivý. Nemohl mi jen tak říct: „Prosím tě, už nenos tu žlutou kabelku dohromady s tou růžovou halenkou. Je to příšerné.“ Bylo mu totiž jasné, že bych už nikdy nechodila jinak než ve žluto-růžové kombinaci. A tak mi koupil novou tašku a při jejím slavnostním předávání využil mé povznesené nálady a vysvětlil mi, jaké barevné oblečení se k ní hodí. A já ho blahosklonně vyslechla a blahosklonně jeho doporučení respektuji, protože vím, že je na barvy prostě lepší. I když bych to nikdy veřejně nepřiznala.
Tenhle nevinný rozhovor se v mojí hlavě ubytoval na několik dní a zdálo se, že si požádá o trvalý pobyt. „Proč tolik vyváděl? Co mu udělalo takovou radost?“ Trápila jsem mozek donekonečna analytickým cvičením. „Možná měl ten večer něco domluveného, a hodilo se mu, že nebudu doma,“ nabízela má hlava paranoidní vysvětlení. A pak jsem pochopila. Stačilo sklonit hlavu o patnáct centimetrů a odpověď tam na mě vyzývavě pomrkávala: tam, pod kdysi hladkým trikem, povolené břišní svalstvo v kombinaci s tukem vytvořilo zmenšený (ne o moc) model Středočeské pahorkatiny. Vždyť on mi chtěl jen mezi řádky říct, že bych měla zhubnout!
Po měsících strávených na posilovacích strojích jsem pyšnou majitelkou p-a-d-e-s-á-t-i s-e-d-m-i centimetrů v pase a můžu potvrdit to, co jste v časopisech pro ženy četly už nejméně tisíckrát: všechno, ale skutečně všechno, je teď lepší. Automobilová příhoda se šťastným koncem mě navíc přiměla všímat si lépe nenápadných vzkazů, které ke mně čas od času vysílá můj přítel.
Naučte se bruslit
Kritizování partnera a přijímání kritiky od něj je věc složitá. Ze všeho nejvíc se podobá otřepanému rčení o bruslení na tenkém ledě. Stačí jeden špatný krok, příliš necitlivý úder hranou brusle o ledovou plochu nebo neprofesionálně zvládnutá pirueta a křehký led se začne bortit. Nejdřív jemně praská, pak se začnou odlamovat velké kusy a za chvíli je pod vámi jen nekonečná masa ledové vody a široko daleko nikdo, kdo by vás vytáhl. Zvlášť když máte doma podobnou citlivku, jako jsem já. Pak musíte bruslit velmi lehce, okouzlovat publikum okázalými trojnými a čtvernými skoky a v širokých kruzích se nenápadně blížit ke středu. Já totiž absolutně nemám problém vyčarovat z komára trojhrbého velblouda. Stačí, když mi partner řekne, že mám rozmazanou maskaru, a kolotoč se rozjede naplno. Jak to myslel: „Že se neumím namalovat, že mi to nesluší, že jsem úplně nemožná anebo... že by chtěl jen říct, že mám trochu černo pod očima?“
Můj přítel je vynikající bruslař. Nedávno jsem byla u jeho kamaráda, skvělého kadeřníka. Když jsem odcházela, zeptal se mě: „Nestává se ti někdy, že ti po ránu trčí vlasy na všechny strany? Počkej, něco ti na to dám.“ Samozřejmě že mi po ránu trčí vlasy na všechny strany. Někdy i celý den, protože deset minut spánku navíc je lepší než hrát si s fénem. A je mi jasné, kdo si mého ranního problému všiml, taktně o něm pomlčel a oklikou se postaral o jeho odstranění. A tak si teď vlasy každé ráno jako by nic natírám tou zázračnou tekutinou, ony poslušně drží u hlavy, vypadají elegantně, a já jsem spokojená a on asi taky. Tedy to vlastně nevím, nikdy jsme spolu o mých trčících vlasech nemluvili. Podobně diplomaticky se vyřešil také náš věčný spor o to, které barvy k sobě ladí a které jsou naopak nepřítelkyněmi na život a na smrt, což je problematika, na kterou je můj přítel díky svému povolání velmi citlivý. Nemohl mi jen tak říct: „Prosím tě, už nenos tu žlutou kabelku dohromady s tou růžovou halenkou. Je to příšerné.“ Bylo mu totiž jasné, že bych už nikdy nechodila jinak než ve žluto-růžové kombinaci. A tak mi koupil novou tašku a při jejím slavnostním předávání využil mé povznesené nálady a vysvětlil mi, jaké barevné oblečení se k ní hodí. A já ho blahosklonně vyslechla a blahosklonně jeho doporučení respektuji, protože vím, že je na barvy prostě lepší. I když bych to nikdy veřejně nepřiznala.
