Čas křičet. Ženy jezdí na rage retreats, aby rozbily mýtus hodný holky

Už jste slyšeli o rage retreats? A co terapii křikem? Může jít o několikadenní luxusní pobyt v přírodě, který vás vyjde na několik tisíc. Nebo o mnohem dostupnější DIY variantu. Ženy totiž začaly pořádat takzvané smash parties přímo na svých zahradách. Seženou si staré nádobí z bazaru, navlečou se do ochranných obleků a s kamarádkami ho rozmlátí na kousky. Je to taková novodobá obdoba Tupperware dýchánků, které pořádaly naše mámy.

Náplň rage retreats je podobná: účastníci mlátí klacky do země, buší pěstmi do matrací, vrčí, křičí a pálí dopisy. Pointou je uvolnit emoce v organizovaném a bezpečném prostředí, které v běžném životě nemáte kam ventilovat. A nebýt u toho sami. Odborníci i organizátoři se shodují na fenoménu společného dovolení. Většina z nás má v sobě silný blok projevit nahlas negativní emoci. Když ale stojíte v kruhu dalších žen a slyšíte, jak se jedna z nich odhodlá a z plných plic zařve, spustí to dominový efekt. Její projev dá podvědomě svolení těm ostatním.

Mohlo by se vám líbit

Na molo v šestinedělí. Proč návrat Barbary Palvin na VS show budí vášně?

Doba plná vzteku a bezmoci

Zájem o tuhle možná trochu netradiční formu uvolnění se nevyšvihnul jen tak. Doba je náročná. Jsme nucení být pořád online, jsme konstantně přestimulovaní a vystresovaní. Denně slyšíme o zvěrstvech, které se ve světě dějí, o lidech, kteří všemu velí a o tom, co všechno jim prochází. O násilných kauzách – často na ženách, kdy pachatelé – často muži, odcházejí bez následků. Vnímáme tu turbulenci tak nějak všichni, a to i v případě, že si zprávy aktivně nevyhledáváte. Ony k vám totiž doputují samy. Co taky spousta z nás vnímá a cítí, je bezmoc. S většinou těchto věcí nemůžeme nic dělat, pouze tomu přihlížet a přesdílet post na Instagramu – případně jej doplnit o rozhořčený komentář. Reagujeme na to různě. Buď nás nahlodává vina, nebo svazuje úzkost. Může v nás růst apatie coby obranný mechanismus. A taky v nás může ležet vztek. Frustrace. A co s tím? Hodný holky se přece nenaštvávaj.

Vzteklé ženy

Máme být milé, chápavé, usměvavé a hlavně nedělat scény. Když se naštve kluk nebo muž, je to projev síly, asertivity, možná z něj bude jednou skvělý leader. Když vybouchne žena, je onálepkovaná jako hysterická, přecitlivělá nebo menstruuje. Vztek nám prostě nesluší. Není divu, že klientelu rage retreats tvoří primárně právě ženy. Koncept ženských skupin, které odcházejí do lesů křičet, mimochodem není historicky úplně nový – podobné rituály se objevovaly už ve starověkém Řecku jako forma úniku před tehdejšími svazujícími společenskými pravidly.

Mohlo by se vám líbit

Vyčerpaní z ničeho. Jak zastavit brain rot a vrátit mozek do kondice

Zvykly jsme si automaticky upřednostňovat potřeby všech okolo a vlastní frustraci poslušně polykat. Důvodů k naštvání přitom máme na rozdávání. Neviditelná mentální zátěž v domácnosti, platová nerovnost, starší pánové v oblecích, kteří s oblibou v parlamentech debatují o našich tělech, permanentní opatrnost a strach. Terapie křikem nabízí vzácný prostor odložit masku věčně vyrovnané ženy. Můžete tam řvát z plných plic a nikdo vás nebude soudit, diagnostikovat nebo říkat, ať se hodíte do klidu. Ostatně fakt, že organizátoři chystají i úzce zaměřené akce – třeba čistě pro matky, pro ženy v perimenopauze nebo pro ty, které procházejí náročným procesem umělého oplodnění – jen potvrzuje, kolik specifických ženských zkušeností si nese obrovskou nálož potlačené frustrace.

Křik má svá pravidla

Pokud si to ale představujete jako několikahodinový bezhlavý amok, jste na omylu. Má to svá jasná pravidla, už jen proto, aby si účastnice trvale nepoškodily hlasivky. Samotná fáze „čistého vzteku“ (takzvaný peak rage) na těchto retreatech trvá obvykle jen pět až deset minut. Celému procesu předchází zklidnění a navození pocitu fyzického bezpečí. Po vybití emocí pak následuje sebereflexe, psaní nebo pálení dopisů. Skutečná terapie křikem totiž není o tom se jenom vyvztekat, ale zjistit, co přesně nám náš vztek signalizuje, a naučit se ty hranice pak přenést do reálného života.

Mohlo by se vám líbit

Proč tleskáme misogynii? 9 komiků, kteří baví i bez sexismu

Vztek není agrese

Součástí problému, proč se vzteku tolik bojíme a snažíme se ho zbavit, je nepochopení toho, co vztek vlastně je. V naší kultuře se často zaměňuje za agresi. Z psychologického a biologického hlediska jde ale o dvě naprosto odlišné věci.

Vztek je emoce. Je to fyziologická, automatická reakce nervového systému. Když mozek zaznamená hrozbu nebo nespravedlnost, spustí alarm. Do krve se vyplaví adrenalin a kortizol, zrychlí se tep, napnou se svaly a zúží se pozornost. Jde o evolučně daný proces, kterým tělo signalizuje, že něco není v pořádku.

Oproti tomu agrese nebo násilí je chování. Je to volba, jak s tou nabytou emocí naložíte. Můžete cítit spalující vztek, a přitom na nikoho nekřičet nebo nikomu neublížit. A naopak – spousta lidí dokáže být neuvěřitelně krutá a agresivní s naprosto klidným tepem a milým úsměvem na rtech. Vztek je jen signál na palubní desce a agrese je sešlápnutí plynu do zdi.

Palivo, nikoliv jed

Pravděpodobně jste toho slyšeli spoustu o tom, jak je vztek toxický a jak je potřeba se ho zbavit, protože nám ničí zdraví. Věda ale ukazuje, že samotné prožívání vzteku vám zdraví neničí. Záněty, srdeční problémy a únavu v těle mnohem spolehlivěji rozjíždí chronický smutek, dlouhodobá úzkost a neustálé dušení frustrace pod pokličkou.

Na rozdíl od smutku totiž vztek není emoce ústupu, je to emoce akce. Váš mozek se při něm rozsvítí podobně, jako když máte radost. Chystá se něco dělat. Motivuje vás. Je to hnací motor, který vás zvedne ze židle, když někdo překročí vaše hranice nebo když vidíte, že se děje něco nespravedlivého. Kdybychom se nikdy nenaštvali, budeme jen tiše sedět a všechno si necháme líbit.

Scream therapy a rozbíjení věcí v lese pochopitelně nenahradí dlouhodobou psychoterapii ani nevyřeší systémové problémy dnešního světa. Jde spíše o momentální katarzi. Hodnota těchto pobytů ale spočívá v tom, že destigmatizují jednu z nejzákladnějších lidských emocí. Učí lidi – a zejména ženy – že cítit vztek je naprosto v pořádku. Jakmile si totiž dovolíme tuto emoci bez pocitu viny prožít, můžeme její energii přesměrovat od destruktivního dusání v sobě k něčemu konstruktivnímu. Kam ho pak nasměrujete – jestli do nastavení lepších hranic v práci, do osobního života nebo do nějaké formy aktivismu – už je jen na vás.

Mohlo by se vám líbit

Začínat ve čtyřiceti: Proč s radostí trháme stará očekávání na kusy

Zdroj: Russh, Psychology Today, National Geographic