Kluk z papíru / Tobiáš Jirous
Linda zemřela, toto číslo už nebudete potřebovat… Co je to za blbost? Přečetl jsem si to ještě jednou a samozřejmě, že jsem to hned zkusil. Telefon vyzváněl, ale nikdo ho nebral, až přišla další zpráva: Nechceme s nikým mluvit. Sevřel se mi žaludek. Jak je to už dlouho? Dvě malá srdíčka namalovaná prstem na skle. Lindo, sakra, proč?
Od počátku bylo všechno špatně. Fanynkám se přeci nikdy neodpovídá! Co jsem mohl čekat od dopisu, který měl jen číslo na mobil? Měl jsem ho spálit? Ne, kdepak, to já si neřekl. Když jsem došel k řádku: Ještě jednou děkuju a přeji, aby ta opravdovost ve vaší tvorbě zůstala, přeji štěstí při hledání… té lásky a všeho, co hledáte…, měl jsem už v hlavě jasno. Tahle holka je zralá na vopíchání. Jo, asi takhle. Nemá smysl vám cokoli nalhávat. Jen to nakreslené sluníčko v rohu mě trochu zneklidnilo. Aby nebyla pod zákonem, to by byl pech. První obdivovatelka, co mi kdy napsala… Musí mi poslat fotku. A tak jsem jí odepsal.
Po pár dnech jsem už věděl víc. S každou esemeskou se její obraz doplňoval. Stačilo ty střípky skládat vedle sebe. Psala: Jsem o deset centimetrů menší než ty, o třináct kilo lehčí, mám modré oči, vlasy malinko do rezava, rovný a často rozcuchaný, noha 37–38. Smál jsem se. Když přišla i fotka, byla mozaika komplet. Sjížděl jsem ji pohledem, péro v kalhotách vzrušením tancovalo čardáš. Stála tam skoro nahá, jedno prso koukalo, druhé si zakrývala dlaní, ale to mi bylo celkem jedno, uměl jsem si ho představit. Nerad bych přeháněl, ale měl jsem pocit, že jsem se zamiloval, tedy do té fotky.
Budem k sobě přituleni, viď, půjdeme se vzedmutým chřípím plným chvění v paprscích dne, který krvácí z modrých ran… Pěkně to po esemeskách rozjížděla. Nesoustředil jsem se. Už ani to masturbování mě nebavilo. Dobře, zítra si koupím lístek. Vždyť už jedu! Nasedl jsem do prázdného kupé, ani jsem si nevšiml přeškrtnuté cigarety. Sakra, co to dělám? Jaképak já mám vzedmuté chřípí? Holčičko, až mě uvidíš… brblal jsem si do podšívky kabátu, který mě na oplátku s pravidelností pražců fackoval do tváře.
Na peronu jsem si zapálil. Překvapení mě čekalo před nádražní halou. Černé šatičky, černé lodičky, vlásky do čela a nosík. Teď vás asi napadne, proč najednou ty pitomé zdrobněliny? Ne, nezbláznil jsem se. Ani ta fotka nelhala, jen ve skutečnosti bylo všechno jinak, než jsem si představoval, vše bylo mnohem menší. Kam půjdeme? Do opery? Miluju operu, zalhal jsem.
Opona se vysoukala do provaziště, poslední zavrtění zadků. Psst! Don Giovanni přichází. Když jsem ho viděl naposled, bolel mě zub, při áriích jsem zoufalstvím zatínal nehty do polstrované sedačky, ale příběh jsem si zapamatoval. Don Giovanni je děvkař, sluha Leporello mu dohazuje vesnické holky, až nakonec narazí. Tu část mám nejradši. Komtur mocným barytonem jako robot stále opakuje – Don Giovanni, don Giovanni! Je šmytec, prasáku, budeš pykat! Sbor ironicky přizvukuje – Toť málo za tvé hříchy, hůř bude v temnotách… Paráda! Už se těším. Žmoulám Lindě prstíky – jak symbolické! Světla se rozzáří, potlesk, první část, dalo by se říct předehru, máme za sebou. Zvednu se ze sedadla a vidím – v rozkroku mám něco vlhkého. Mozarte, ty šibale, že bych z tebe už pouštěl šťávu? Zapnu sako, jenže skvrnka je přesně pod dolním okrajem. Erekce je bezva, ale chci, aby ji ocenila i šatnářka? Lindo, pojďme do lóže. Všimnul jsem si, že je tam jedna volná. Ale to nejde… Naopak, teď, nebo nikdy! Světla zhasnou, dirigent odklepe první takt, vykasám jí sukni, housle se do toho opřou, kalhotky povolí, zhluboka oddechuje, tomu říkám opera! Houpeme se do rytmu, zdálky musíme připomínat dva zažrané milovníky vážné hudby. Koncert graduje, chtěl bych to taky stihnout, ale zašeptá: Počkej… Na co? Venku je zima, koukáme na hvězdy, město to vzdalo, jediný otevřený krám má benzinová pumpa. Snažím se něco vybrat. Na chvilku se zarazím, asi jako horolezec před vrcholem. Měl bych přespat pod igelitem v parku? Kecy. Na přemýšlení je pozdě. Ona chce mě, a já? Hledám, čím bych otevřel lahev. V bytě není skoro nic, jen jedna velká rozkládací pohovka a pod ní staré zažloutlé rodinné album. Hledám vývrtku, ale narážím jen na vyšívané dečky. Že by ta osoba, co tu dlouho nevětrala, byla babička? Zatlačím špunt prstem, a najednou si připadám jako ten kus korku. Stísněný a rozdrobený. Deset let jsem se snažil prorazit. Šukal jsem holky, protože jsem měl neustálou potřebu si něco dokazovat. Až budu za vodou, tak toho nechám. Jasně, tahle bude poslední, a tak to šlo pořád dokola. Už Goethe zdůrazňoval, že člověk je bohatý tím, co učinil pro druhé. Blbá ješitnost! Rozdával by se po částech, kapku po kapce, do kondomů převázaných uzlem?
Sedím na posteli, kontroluji si ostříhané nehty. Určitě mám v sobě nějaký ten cit. Třeba ještě není všechno ztraceno. Podívám se na Lindu, na její krásnej pevnej zadek, na prsa, vedle kterých i tenisáky vypadají jako zmoklé houby. Uvědomuje si to? V jednadvaceti leží holkám celej svět u nohou, a ony rozpačitě rozevírají ty svoje alba se směšně krátkým životem na několika stránkách. Tady jsem se sestrou, to jezero za náma je Balaton, tady je máma a tadyto bylo… Vlastně ji vůbec nevnímám. Kdypak na to asi vlítnem? Vyklepu jí orgasmus morseovkou? Po sérii krátkých přírazů přijdou dlouhé, rozvláčné a pak, až to už nebude čekat, si ji otočím, zařadím rychlost a z nuly na stovku vybuchne do šesti vteřin.
Ty mě neposloucháš? Ale jasně že jo, to byl váš novej žigulík? Ne, táta přeci koupil dacii! Tohle bylo strýcovo auto… Aha, takže on vám ho jenom půjčil… Tak to jo, teď už to chápu. Otočím se k ní čelem. A dost! Je čas vpustit býka do ohrady. Neřeknu ani slovo, jen se jí dotknu. Ale nerad bych vás unavoval nudným popisem. Těch několik poloh, co používám, určitě znáte. Hubu jsem si odřel, klitoris našel, bradavky vyladil, anál jsem nechal plavat, protože na něj moc nejsem, a jestli vás zajímají počty orgasmů, tak nemůžu sloužit, nikdy je pořádně nerozpoznám. Ostatně, hon na orgasmy mě už dávno přešel. Na dvacítkách můžete makat jak horník, a stejně nezměníte fakt, že jsou biologicky ještě v záběhu. Ptáte se, kde se ve mně vzal ten cynismus? Je to obrana. Stydím se. Někdo, už nevím kdo, řekl, že život je souhrn rozhodnutí. Když jsem si prohlížel Lindu na fotce, přecházel po pokoji, trpěl v nekuřáckém kupé, pořád to byla jen představa, a teď? Sedím na okraji postele, mezi nohama se mi houpe kondom. Odzvonil jsem dvanáctou a nevím, co si mám s tím směšným kyvadlem počít. Jestli to není kec a zvířata jsou opravdu po kopulaci smutná, tak jsem to nejsmutnější ze všech. Linda nic z toho nechápe. Ptá se – proč?
Kdybych uměl odpovědět, nemám plnou schránku mailů, esemesky radši ani nečtu, nervují mě už samotným tónem. Píp, píp, mobil fňuká, že by to ptáčátko vypadlé z hnízda nezvládlo žalostněji. Drž už klapačku! Víš, co se stane? Kocourek ti zakroutí krkem. Takhle to chodí v přírodě. Nečekaný zvrat do příběhu vnesl až jednoho rána pošťák. Otevřu, chlap s blokem je za tou zásilkou sotva vidět. Otráveně mi podá propisku a mlčky zavrtí hlavou. Zřejmě si ten vzkaz cestou po schodech přečetl. Byl přivázaný ozdobným špagátem k trsu balonků. Prosila o poslední schůzku. A tak se konečně dostáváme k těm srdíčkům. Je to skoro nepodstatný detail, ale pozorný čtenář si zaslouží i takovou drobnost; mohlo by mu vrtat v hlavě, jak se dostala až do třetího patra. Po nápadu s balonky se dalo očekávat leccos. Mělo to být asi gesto. Naslinila si prst, jen co mě polkla. Takové hořké sbohem.
Linda si nedokázala přiznat, že se zamilovala do kluka z papíru. Věřila, že rozepnuté kalhoty mohou něco změnit. Nechápala, že její představa o romantickém příběhu je klišé. Pletla si sex s láskou a zamilovanost se zoufalstvím. Chtěla se mi vnutit do rozepsaných stránek, ukázat mi, jak se to má dělat, ale ani její pointa nestála za nic. Odkdy mrtvoly posílají esemesky? Stačilo vytočit její číslo z prvního automatu před domem a pomalu, potichu zavěsit.
Linda zemřela, toto číslo už nebudete potřebovat… Co je to za blbost? Přečetl jsem si to ještě jednou a samozřejmě, že jsem to hned zkusil. Telefon vyzváněl, ale nikdo ho nebral, až přišla další zpráva: Nechceme s nikým mluvit. Sevřel se mi žaludek. Jak je to už dlouho? Dvě malá srdíčka namalovaná prstem na skle. Lindo, sakra, proč?
Od počátku bylo všechno špatně. Fanynkám se přeci nikdy neodpovídá! Co jsem mohl čekat od dopisu, který měl jen číslo na mobil? Měl jsem ho spálit? Ne, kdepak, to já si neřekl. Když jsem došel k řádku: Ještě jednou děkuju a přeji, aby ta opravdovost ve vaší tvorbě zůstala, přeji štěstí při hledání… té lásky a všeho, co hledáte…, měl jsem už v hlavě jasno. Tahle holka je zralá na vopíchání. Jo, asi takhle. Nemá smysl vám cokoli nalhávat. Jen to nakreslené sluníčko v rohu mě trochu zneklidnilo. Aby nebyla pod zákonem, to by byl pech. První obdivovatelka, co mi kdy napsala… Musí mi poslat fotku. A tak jsem jí odepsal.
Po pár dnech jsem už věděl víc. S každou esemeskou se její obraz doplňoval. Stačilo ty střípky skládat vedle sebe. Psala: Jsem o deset centimetrů menší než ty, o třináct kilo lehčí, mám modré oči, vlasy malinko do rezava, rovný a často rozcuchaný, noha 37–38. Smál jsem se. Když přišla i fotka, byla mozaika komplet. Sjížděl jsem ji pohledem, péro v kalhotách vzrušením tancovalo čardáš. Stála tam skoro nahá, jedno prso koukalo, druhé si zakrývala dlaní, ale to mi bylo celkem jedno, uměl jsem si ho představit. Nerad bych přeháněl, ale měl jsem pocit, že jsem se zamiloval, tedy do té fotky.
Budem k sobě přituleni, viď, půjdeme se vzedmutým chřípím plným chvění v paprscích dne, který krvácí z modrých ran… Pěkně to po esemeskách rozjížděla. Nesoustředil jsem se. Už ani to masturbování mě nebavilo. Dobře, zítra si koupím lístek. Vždyť už jedu! Nasedl jsem do prázdného kupé, ani jsem si nevšiml přeškrtnuté cigarety. Sakra, co to dělám? Jaképak já mám vzedmuté chřípí? Holčičko, až mě uvidíš… brblal jsem si do podšívky kabátu, který mě na oplátku s pravidelností pražců fackoval do tváře.
Na peronu jsem si zapálil. Překvapení mě čekalo před nádražní halou. Černé šatičky, černé lodičky, vlásky do čela a nosík. Teď vás asi napadne, proč najednou ty pitomé zdrobněliny? Ne, nezbláznil jsem se. Ani ta fotka nelhala, jen ve skutečnosti bylo všechno jinak, než jsem si představoval, vše bylo mnohem menší. Kam půjdeme? Do opery? Miluju operu, zalhal jsem.
Opona se vysoukala do provaziště, poslední zavrtění zadků. Psst! Don Giovanni přichází. Když jsem ho viděl naposled, bolel mě zub, při áriích jsem zoufalstvím zatínal nehty do polstrované sedačky, ale příběh jsem si zapamatoval. Don Giovanni je děvkař, sluha Leporello mu dohazuje vesnické holky, až nakonec narazí. Tu část mám nejradši. Komtur mocným barytonem jako robot stále opakuje – Don Giovanni, don Giovanni! Je šmytec, prasáku, budeš pykat! Sbor ironicky přizvukuje – Toť málo za tvé hříchy, hůř bude v temnotách… Paráda! Už se těším. Žmoulám Lindě prstíky – jak symbolické! Světla se rozzáří, potlesk, první část, dalo by se říct předehru, máme za sebou. Zvednu se ze sedadla a vidím – v rozkroku mám něco vlhkého. Mozarte, ty šibale, že bych z tebe už pouštěl šťávu? Zapnu sako, jenže skvrnka je přesně pod dolním okrajem. Erekce je bezva, ale chci, aby ji ocenila i šatnářka? Lindo, pojďme do lóže. Všimnul jsem si, že je tam jedna volná. Ale to nejde… Naopak, teď, nebo nikdy! Světla zhasnou, dirigent odklepe první takt, vykasám jí sukni, housle se do toho opřou, kalhotky povolí, zhluboka oddechuje, tomu říkám opera! Houpeme se do rytmu, zdálky musíme připomínat dva zažrané milovníky vážné hudby. Koncert graduje, chtěl bych to taky stihnout, ale zašeptá: Počkej… Na co? Venku je zima, koukáme na hvězdy, město to vzdalo, jediný otevřený krám má benzinová pumpa. Snažím se něco vybrat. Na chvilku se zarazím, asi jako horolezec před vrcholem. Měl bych přespat pod igelitem v parku? Kecy. Na přemýšlení je pozdě. Ona chce mě, a já? Hledám, čím bych otevřel lahev. V bytě není skoro nic, jen jedna velká rozkládací pohovka a pod ní staré zažloutlé rodinné album. Hledám vývrtku, ale narážím jen na vyšívané dečky. Že by ta osoba, co tu dlouho nevětrala, byla babička? Zatlačím špunt prstem, a najednou si připadám jako ten kus korku. Stísněný a rozdrobený. Deset let jsem se snažil prorazit. Šukal jsem holky, protože jsem měl neustálou potřebu si něco dokazovat. Až budu za vodou, tak toho nechám. Jasně, tahle bude poslední, a tak to šlo pořád dokola. Už Goethe zdůrazňoval, že člověk je bohatý tím, co učinil pro druhé. Blbá ješitnost! Rozdával by se po částech, kapku po kapce, do kondomů převázaných uzlem?
Sedím na posteli, kontroluji si ostříhané nehty. Určitě mám v sobě nějaký ten cit. Třeba ještě není všechno ztraceno. Podívám se na Lindu, na její krásnej pevnej zadek, na prsa, vedle kterých i tenisáky vypadají jako zmoklé houby. Uvědomuje si to? V jednadvaceti leží holkám celej svět u nohou, a ony rozpačitě rozevírají ty svoje alba se směšně krátkým životem na několika stránkách. Tady jsem se sestrou, to jezero za náma je Balaton, tady je máma a tadyto bylo… Vlastně ji vůbec nevnímám. Kdypak na to asi vlítnem? Vyklepu jí orgasmus morseovkou? Po sérii krátkých přírazů přijdou dlouhé, rozvláčné a pak, až to už nebude čekat, si ji otočím, zařadím rychlost a z nuly na stovku vybuchne do šesti vteřin.
Ty mě neposloucháš? Ale jasně že jo, to byl váš novej žigulík? Ne, táta přeci koupil dacii! Tohle bylo strýcovo auto… Aha, takže on vám ho jenom půjčil… Tak to jo, teď už to chápu. Otočím se k ní čelem. A dost! Je čas vpustit býka do ohrady. Neřeknu ani slovo, jen se jí dotknu. Ale nerad bych vás unavoval nudným popisem. Těch několik poloh, co používám, určitě znáte. Hubu jsem si odřel, klitoris našel, bradavky vyladil, anál jsem nechal plavat, protože na něj moc nejsem, a jestli vás zajímají počty orgasmů, tak nemůžu sloužit, nikdy je pořádně nerozpoznám. Ostatně, hon na orgasmy mě už dávno přešel. Na dvacítkách můžete makat jak horník, a stejně nezměníte fakt, že jsou biologicky ještě v záběhu. Ptáte se, kde se ve mně vzal ten cynismus? Je to obrana. Stydím se. Někdo, už nevím kdo, řekl, že život je souhrn rozhodnutí. Když jsem si prohlížel Lindu na fotce, přecházel po pokoji, trpěl v nekuřáckém kupé, pořád to byla jen představa, a teď? Sedím na okraji postele, mezi nohama se mi houpe kondom. Odzvonil jsem dvanáctou a nevím, co si mám s tím směšným kyvadlem počít. Jestli to není kec a zvířata jsou opravdu po kopulaci smutná, tak jsem to nejsmutnější ze všech. Linda nic z toho nechápe. Ptá se – proč?
Kdybych uměl odpovědět, nemám plnou schránku mailů, esemesky radši ani nečtu, nervují mě už samotným tónem. Píp, píp, mobil fňuká, že by to ptáčátko vypadlé z hnízda nezvládlo žalostněji. Drž už klapačku! Víš, co se stane? Kocourek ti zakroutí krkem. Takhle to chodí v přírodě. Nečekaný zvrat do příběhu vnesl až jednoho rána pošťák. Otevřu, chlap s blokem je za tou zásilkou sotva vidět. Otráveně mi podá propisku a mlčky zavrtí hlavou. Zřejmě si ten vzkaz cestou po schodech přečetl. Byl přivázaný ozdobným špagátem k trsu balonků. Prosila o poslední schůzku. A tak se konečně dostáváme k těm srdíčkům. Je to skoro nepodstatný detail, ale pozorný čtenář si zaslouží i takovou drobnost; mohlo by mu vrtat v hlavě, jak se dostala až do třetího patra. Po nápadu s balonky se dalo očekávat leccos. Mělo to být asi gesto. Naslinila si prst, jen co mě polkla. Takové hořké sbohem.
Linda si nedokázala přiznat, že se zamilovala do kluka z papíru. Věřila, že rozepnuté kalhoty mohou něco změnit. Nechápala, že její představa o romantickém příběhu je klišé. Pletla si sex s láskou a zamilovanost se zoufalstvím. Chtěla se mi vnutit do rozepsaných stránek, ukázat mi, jak se to má dělat, ale ani její pointa nestála za nic. Odkdy mrtvoly posílají esemesky? Stačilo vytočit její číslo z prvního automatu před domem a pomalu, potichu zavěsit.
