Ať žije surrealismus! Schiaparelli, Dalí, humr a ti další

Na vrcholu surrealistického hnutí složil spisovatel a básník André Breton své surrealistické manifesty – dva eseje vydané ve dvacátých letech 20. století, které jsou dodnes považovány za učebnicový výklad o všem surrealistickém. Definoval surrealismus tehdy jako akt bourání hranic mezi skutečným a představovaným. Snový svět a realita jedno jsou! Kde jedno končí a kde druhé začíná? Toť otázka.

O něco později, ve třicátých letech 20. století, dal tento imaginární svět vzniknout jednomu z nejcennějších oděvů módy 20. století. V tu dobu totiž v Paříži započala plodná spolupráce návrhářky Elsy Schiaparelli a surrealisty Salvadora Dalího. Jejich kreativní dialog zůstává předmětem inspirace dnešních tvůrců i nyní. Vzpomeňme si na šaty vytvořené v roce 1937, které jsou nadčasovou poctou jejich uměleckému partnerství – bílé hedvábné večerní šaty s karmínovým pasem by možná byly jedněmi z mnoha, kdyby nebylo humra. Ano, humra.

 

Salvador Dalí

Onen humr se stal předmětem odporu, protože jej Dalí namaloval na šaty do oblasti rozkroku, pro kterého byl afrodiziakální korýš vrcholem sexuality. Což, jistě pochopíte, v době jejich vzniku bylo pro společnost nadevše pohoršující. Ikonický status šatů byl však zpečetěn, když v nich Cecil Beaton vyfotografoval Wallis Simpson, krátce před svatbou s princem Edwardem VIII. Možná právě humr na královské svatbě byl předzvěstí dlouhých desetiletí prodchnutých módním surrealismem. Pro Bretona představovaly Dalího humří malůvky, vejce a tající kapesní hodinky touhu „vyřešit dříve rozporuplné podmínky snu a reality v absolutní realitu, superrealitu,‘‘ pro návrháře od té chvíle exkurzi do tajuplné říše bezmezné fantazie.

 

Mohlo by se vám líbit

VELKÝ NÁVRAT ESTETIKY NULTÝCH LET? AŤ ŽIJÍ ULTRAKRÁTKÉ MINISKIRTS!

Jak se jen může stát kus oblečení o délce třiceti centimetrů ze dne na den virálním? Oblékly ji Emily Ratajkowski, Emma Corrin, Hailey Bieber, Naomi Campbell, Nicole Kidman, Hunter Schafer, Chiara Ferragni, Elsa Hosk, Zendaya nebo Bella Hadid, ale třeba i Anna Dello Russo. Tento výčet však velkými jmény módního světa zdaleka nekončí. Ultrakrátké mini skirts milují slavné osobnosti i stylisté módních magazínů, jejich délka ovšem dráždí ty, kteří by je nejraději ponechali v zapomnění estetiky let nultých.
elle.cz

Surrealistické hnutí uchvacuje svět módy od svého vzniku. Móda zkrátka byla a stále je přirozenou platformou pro velké drama, které surrealistické hnutí provází. Zatímco pro jednoho může být tento směr jen snůškou nesourodých kontextů, pro druhého výchozím bodem i alfou a omegou celoživotní tvorby. Například Thierry Mugler v roce 1997 zhmotnil ve své Haute Couture kolekci svou posedlost fetišismem prostřednictvím markýze de Sade a Fridy Kahlo ovlivněné láskou k přeměně lidí na jiné věci. Všechny tyto atributy se spojily ve show věnované jednomu z milovaných symbolů surrealismu – hmyzu. Kolekce Insect byla plná surrealistických proměn, tajemného nebezpečí a jedovatosti i rozmanitosti říše hmyzu v mnoha podobách.

Dalším známým módním surrealistou byl bezesporu Alexander McQueen. Ten ženy oblékal do peří a mušlí, zdobil je exotickým ptactvem či motýly a proměňoval je v šachové figurky i obyvatele Platónovy mýtické Atlantidy. Jeho přehlídka „La Poupée“ z roku 1997 byla věnována surrealistickému fotografovi Hansi Bellmerovi. A přestože neexistovaly žádné doslovné odkazy na svázané a pokřivené panenky, které Bellmer zachytil ve filmu, McQueen prozkoumal představy o zmanipulovaném těle přímo na módním molu.

Velký módní inovátor za tuto expertízu však čelil bouřlivé kritice. Podobné vlně nevole byl vystaven v roce 2018 i Thom Browne. Jeho kolekce inspirovaná surrealisty byla plná modelů, v nichž modelky vpluly na molo jako kdyby umlčené, se svázanýma rukama a oděny v znehybňujících střizích. Podle kritiků byly v Browneových návrzích až příliš náruživě vidět ozvěny Dalího ženských postav, které byly umělcem fetišizovány a objektivizovány. Což možná bylo objektem zkoumání v Dalího době, ale na přelom nového milénia tyto tendence dle kritiků nepatří.

 

Na otázku ‚‚Co je to surrealismus?", kterou André Breton napsal na obálku svého manifestu z roku 1934, se snažil odpovědět i Martin Margiela. A to ve své tvorbě hned několikrát. Například i parukovým kabátem z jarní kolekce z roku 2009, který evokoval Magrittovu kresbu ženy s vlajícími vlasy, jejíž tvář byla odstraněna a nahrazena odhaleným trupem. A taková Phoebe Philo zase v roce 2013 vystlala lodičky kožešinou, která dala nový význam myšlence ‚‚šlapat na lehko‘‘. Inspirovala se nejspíš Méret Oppenheim a jejím kožešinovým šálkem, pravděpodobně jedním z nejslavnějších a nejnepraktičtějších šálků na světě. Onou surreální lehkostí se ve své kolekci z roku 2020 zabývá i Jonathan Anderson, který boty na přehlídce Loewe opatřil podpatky vyrobenými z objektů denní potřeby – tvořily je vajíčka, mýdla, laky na nehty, narozeninové svíčky i křehké květy růží.

I když módnímu surrealismu bezesporu kraluje dům Schiaparelli, jehož zakladatelka na snové estetice stavěla a na jejíž expertíze je založeno DNA značky dodnes, tento umělecký multidisciplinární směr není jen o ní. A všechny tyto výlety do země mezi snem a realitou jsou tomu důkazem. Kdo bude další, ptáme se?

 

Zdroj: Line Zine, ELLE.com