Ať žije surrealismus! Schiaparelli, Dalí, humr a ti další

 

Na vrcholu surrealistického hnutí složil spisovatel a básník André Breton své surrealistické manifesty – dva eseje vydané ve dvacátých letech 20. století, které jsou dodnes považovány za učebnicový výklad o všem surrealistickém. Definoval surrealismus tehdy jako akt bourání hranic mezi skutečným a představovaným. Snový svět a realita jedno jsou! Kde jedno končí a kde druhé začíná? Toť otázka.

O něco později, ve třicátých letech 20. století, dal tento imaginární svět vzniknout jednomu z nejcennějších oděvů módy 20. století. V tu dobu totiž v Paříži započala plodná spolupráce návrhářky Elsy Schiaparelli a surrealisty Salvadora Dalího. Jejich kreativní dialog zůstává předmětem inspirace dnešních tvůrců i nyní. Vzpomeňme si na šaty vytvořené v roce 1937, které jsou nadčasovou poctou jejich uměleckému partnerství – bílé hedvábné večerní šaty s karmínovým pasem by možná byly jedněmi z mnoha, kdyby nebylo humra. Ano, humra.

 

 

Onen humr se stal předmětem odporu, protože jej Dalí namaloval na šaty do oblasti rozkroku, pro kterého byl afrodiziakální korýš vrcholem sexuality. Což, jistě pochopíte, v době jejich vzniku bylo pro společnost nadevše pohoršující. Ikonický status šatů byl však zpečetěn, když v nich Cecil Beaton vyfotografoval Wallis Simpson, krátce před svatbou s princem Edwardem VIII. Možná právě humr na královské svatbě byl předzvěstí dlouhých desetiletí prodchnutých módním surrealismem. Pro Bretona představovaly Dalího humří malůvky, vejce a tající kapesní hodinky touhu „vyřešit dříve rozporuplné podmínky snu a reality v absolutní realitu, superrealitu,‘‘ pro návrháře od té chvíle exkurzi do tajuplné říše bezmezné fantazie.

 

 

Surrealistické hnutí uchvacuje svět módy od svého vzniku. Móda zkrátka byla a stále je přirozenou platformou pro velké drama, které surrealistické hnutí provází. Zatímco pro jednoho může být tento směr jen snůškou nesourodých kontextů, pro druhého výchozím bodem i alfou a omegou celoživotní tvorby. Například Thierry Mugler v roce 1997 zhmotnil ve své Haute Couture kolekci svou posedlost fetišismem prostřednictvím markýze de Sade a Fridy Kahlo ovlivněné láskou k přeměně lidí na jiné věci. Všechny tyto atributy se spojily ve show věnované jednomu z milovaných symbolů surrealismu – hmyzu. Kolekce Insect byla plná surrealistických proměn, tajemného nebezpečí a jedovatosti i rozmanitosti říše hmyzu v mnoha podobách.

Dalším známým módním surrealistou byl bezesporu Alexander McQueen. Ten ženy oblékal do peří a mušlí, zdobil je exotickým ptactvem či motýly a proměňoval je v šachové figurky i obyvatele Platónovy mýtické Atlantidy. Jeho přehlídka „La Poupée“ z roku 1997 byla věnována surrealistickému fotografovi Hansi Bellmerovi. A přestože neexistovaly žádné doslovné odkazy na svázané a pokřivené panenky, které Bellmer zachytil ve filmu, McQueen prozkoumal představy o zmanipulovaném těle přímo na módním molu.

Velký módní inovátor za tuto expertízu však čelil bouřlivé kritice. Podobné vlně nevole byl vystaven v roce 2018 i Thom Browne. Jeho kolekce inspirovaná surrealisty byla plná modelů, v nichž modelky vpluly na molo jako kdyby umlčené, se svázanýma rukama a oděny v znehybňujících střizích. Podle kritiků byly v Browneových návrzích až příliš náruživě vidět ozvěny Dalího ženských postav, které byly umělcem fetišizovány a objektivizovány. Což možná bylo objektem zkoumání v Dalího době, ale na přelom nového milénia tyto tendence dle kritiků nepatří.

 

 

Na otázku ‚‚Co je to surrealismus?", kterou André Breton napsal na obálku svého manifestu z roku 1934, se snažil odpovědět i Martin Margiela. A to ve své tvorbě hned několikrát. Například i parukovým kabátem z jarní kolekce z roku 2009, který evokoval Magrittovu kresbu ženy s vlajícími vlasy, jejíž tvář byla odstraněna a nahrazena odhaleným trupem. A taková Phoebe Philo zase v roce 2013 vystlala lodičky kožešinou, která dala nový význam myšlence ‚‚šlapat na lehko‘‘. Inspirovala se nejspíš Méret Oppenheim a jejím kožešinovým šálkem, pravděpodobně jedním z nejslavnějších a nejnepraktičtějších šálků na světě. Onou surreální lehkostí se ve své kolekci z roku 2020 zabývá i Jonathan Anderson, který boty na přehlídce Loewe opatřil podpatky vyrobenými z objektů denní potřeby – tvořily je vajíčka, mýdla, laky na nehty, narozeninové svíčky i křehké květy růží.

I když módnímu surrealismu bezesporu kraluje dům Schiaparelli, jehož zakladatelka na snové estetice stavěla a na jejíž expertíze je založeno DNA značky dodnes, tento umělecký multidisciplinární směr není jen o ní. A všechny tyto výlety do země mezi snem a realitou jsou tomu důkazem. Kdo bude další, ptáme se?

 

Zdroj: Line Zine, ELLE.com

Tištěný magazín

Elle cover
REKLAMA