Hyperrealistic curves aneb když si móda vytváří vlastní křivky

Když šaty vytvoří úplně nové tělo

Zapomeňte na klasické přiléhavé šaty, jejichž jediným úkolem je kopírovat ženskou postavu. Nová vlna siluet jde mnohem dál. Návrháři si s tělem pohrávají podobně jako se sochařským objektem a vytvářejí přehnané proporce, anatomické detaily a dokonale zaoblené tvary, které mohou působit až překvapivě realisticky. Výsledkem jsou modely, u nichž někdy není jasné, kde končí tělo a začíná oblečení. A právě tato nejistota je na trendu nejzajímavější. Móda se nesnaží pouze zdůraznit to, co už máme – doslova nám propůjčuje nové proporce.

Schiaparelli: korzet, který vytvořil tělo

Jedním z nejvýraznějších příkladů je Schiaparelli. Daniel Roseberry představil korzety, které připomínají realistická lidská torza pokrytá perlami. Nejde tedy o klasický korzet, který má postavu stáhnout nebo vytvarovat. Tvar těla je už zabudovaný přímo do oděvu. Jednu z nejpůsobivějších variant si navíc oblékla Zendaya na světovou premiéru The Odyssey. Bílý perlový korzet doplnila dramatická sukně s třásněmi a světelnými prvky. Kreace tak překročila hranici mezi módou, kostýmem a téměř filmovou rekvizitou.

Jean Paul Gaultier tělo ohýbá a deformuje

Podobně radikálně pracuje s anatomií také Jean Paul Gaultier. Při debutu Durana Lantinka pro značku se na mole objevil model Leon Dame v kreaci připomínající realistické mužské torzo, které někdo zkroutil jako kus kovu. Tady už nejde o vytvoření „ideální“ postavy. Naopak. Tělo je zde deformované a nepřirozené. Lantink tak zpochybňuje samotný význam siluety a ukazuje, že oděv nemusí lidské tělo pouze následovat.

Mugler, Valentino nebo Courrèges vědí, že křivky trendují

Hyperrealistické a přehnané proporce ale nejsou doménou jediného návrháře. S výraznou siluetou dlouhodobě pracuje například Mugler, pro který jsou dramatické boky, výrazný pas a téměř sochařské tělo součástí módního jazyka. Podobnou fascinaci tělem můžeme sledovat také u Valentino, Maison Margiela nebo Courrèges. Někde se objevuje prostřednictvím vypouklých partií a zaoblených tvarů, jinde skrze konstrukci oděvu, která mění proporce postavy. Společným jmenovatelem je ale jedno: silueta už nemusí odpovídat přirozené anatomii člověka.

Od bodyconu k „body-as-fashion“

Ještě před několika desetiletími bylo cílem přiléhavého oblečení především ukázat tělo v celé jeho podobě. Bodycon šaty 80. a 90. let, Azzedine Alaïa nebo Hervé Léger pracovali s materiálem tak, aby co nejpřesněji obepnul křivky. Dnešní trend je v určitém smyslu jeho opakem. Místo aby oblečení následovalo tělo, tělo následuje oblečení. Návrhář nejprve vytvoří požadovanou siluetu a teprve potom ji „oblékne“ na člověka.

Je to ostatně logický vývoj v době, kdy jsme si zvykli digitálně upravovat proporce na fotografiích, vytvářet nereálné ideály krásy pomocí AI a měnit vlastní tělo nejrůznějšími kosmetickými zásahy. Móda na tento fenomén reaguje po svém – tím, že nereálné tělo jednoduše promění v oděv.

Nejzajímavější je právě nerealističnost

Možná proto tento trend působí tak výrazně. Neříká nám, jak by mělo skutečné tělo vypadat. Spíš si s představou těla pohrává a přehání ji až do surrealismu. Ať už jde o dramatický pas, vystouplé boky, obří ramena, realistická torza nebo téměř robotické tvary, jedno je jisté: móda už nechce být jen druhou kůží. Chce být tělem sama o sobě.