Stop Therapy Speak: Ne každá emoce potřebuje diagnózu

O duševním zdraví se dnes bavíme hodně a je to jedině dobře. Slova jako sebepéče a wellbeing se stala nedílnou součástí našeho běžného slovníku, k čemuž výrazně přispěl boom wellness průmyslu. Součástí našeho běžného slovníku se ale stala také slova, která dřív patřila výhradně do psychiatrické ordinace. Dnes je používáme k nálepkování svých emocí a vlastností. Po zhlédnutí několika videí na TikToku nebo Instagramu si často myslíme, že složitým konceptům rozumíme natolik, abychom je rovnou aplikovali na svou realitu. Sebediagnostika se tak stala naprosto běžnou praxí.

Patologizujeme sebe i lidi kolem nás. Nejsme náladoví, jsme bipolární. Nejsme smutní, máme depresi. Nemáme obyčejný stres, ale úzkost. Potrpíte si na pořádek? Tak to musí být OCD. A ADHD dneska máme tak nějak všichni, protože kvůli doomscrollingu se na jednu věc nedokáže soustředit už nikdo.

Je pohodlnější nalepit na sebe diagnózu než prostě přijmout, že každý z nás je trochu jiný a občas divný. Kdybyste namátkou otevřeli psychiatrický manuál, pravděpodobně byste se našli v desítkách z nich. To ale ještě neznamená, že poruchu skutečně máte – diagnostika je mnohem komplikovanější proces a rozhodně to není něco, k čemu bychom se měli uchylovat na denní bázi. Mluvit o svých pocitech a chodit na terapii je strašně důležité. Dostali jsme se ale do bodu, kdy z reálných nemocí děláme charakterové rysy. Zplošťujeme je, odebíráme jim serióznost a devalvujeme každodenní zkušenost lidí, kteří s nimi doopravdy žijí. Místo toho, abychom se jejich realitu snažili pochopit, produkujeme a posilujeme mýty, kterými je opředena. Někdo, kdo se snaží okolí svěřit s depresí, se pak setká s mávnutím ruky, že „smutný je občas každý“. A člověk, který celý den sedí paralyzovaný a neschopný cokoliv udělat kvůli ADHD, od okolí slyší, že takhle to přece nevypadá.

Mohlo by se vám líbit

8 dokumentů o duševním zdraví, které vás vtáhnou do cizí reality

Ne, váš ex pravděpodobně není narcis

Stejně jako si rádi diagnostikujeme vlastní neduhy, s oblibou lepíme nálepky i na ostatní. A děláme z nich zbraň. Ne každý ex, se kterým to nevyšlo, je ale automaticky „narcis“. Jistě, potkáváme lidi, co se chovají sobecky nebo mají pocit, že se svět točí jen kolem nich. Skutečná narcistická porucha osobnosti (NPD) ale znamená naplnění řady striktních kritérií, která se prolínají celým životem daného člověka. Když tohle slovo používáme jako běžnou urážku nebo ironický vtip, je to nejen neefektivní pro jakoukoliv smysluplnou komunikaci, ale hlavně to uráží realitu těch, kteří se s touhle poruchou a jejími důsledky skutečně potýkají. Diagnózy patří do rukou odborníkům, ne do našich hádek.

Permanentně vytriggrovaní

Zářným příkladem budiž také slovíčko „trigger“. Dneska jsme vytriggrovaní prakticky z čehokoliv – stačí, aby nám někdo řekl něco nepříjemného, nebo nás jen naštval. Jenže reálný trigger je intenzivní fyzická a mentální reakce, která vaše tělo vrhne zpátky do prožitého traumatu. Máte pocit, že to celé prožíváte znovu. Když si z takového slova uděláme trendy frázi pro běžné rozčilení, znovu tím jen umenšujeme zkušenost lidí, kteří by za to, aby své reálné triggery neměli, dali cokoliv.

Bavit se o prožívání bez nálepek

K tomu, abychom si povídali o tom, jak nám je coby individuálním bytostem i jako společnosti, nepotřebujeme krást klinické pojmy a vyprazdňovat slova, která mají lidem s duševním onemocněním pomáhat vyjádřit to, co reálně prožívají. Můžeme o sebe pečovat i bez toho, abychom každý svůj pocit hned nálepkovali. Pokud pochopíme, co se vlastně snažíme klinickým pojmem říct, dokážeme najít slova, která přesně vystihnou naši myšlenku a zároveň nikomu neublíží. Když máte pocit, že jednáte s „narcisem“, můžete mu jednoduše říct, že se necítíte vyslyšeni nebo že vaše potřeby jsou pro vás stejně důležité jako ty jeho. Když byste jindy řekli, že vás někdo „vytriggroval“, můžete dotyčnému radši vysvětlit, že ve vás jeho chování a slova vyvolávají vztek nebo pocit nerespektu. Použití adekvátních slov nakonec pravděpodobně povede k mnohem efektivnější komunikaci, protože druhá strana snáz pochopí, z čeho vaše pocity reálně pramení. Tedy i k větší blízkosti. Nadužívání diagnóz totiž neubližuje pouze těm, kteří jejich realitě čelí, ale dělá to medvědí službu všem. Zanedbáváme tím snahu si opravdu porozumět. Vzdalujeme se od sebe navzájem, ale i sami od svých emocí. Někdy je lepší je prostě prožít bez potřeby je okamžitě pojmenovat nebo analyzovat. Dovolit si tu chvíli nekomfortu a prostě se z ní vypsat, vymluvit nebo vybrečet. Ne každá bolest je nutně trauma a ne každý pocit potřebuje svou vlastní kolonku. Nejsme chodící diagnózy.

Mohlo by se vám líbit

Jste neustále vyčerpaní? Možná se ozývá váš rozhozený nervový systém

Zdroj: Autorský text