Projekt self: Proč musíme dělat všechno na max?

Když otevřete TikTok nebo Instagram, narazíte na to slovo téměř okamžitě. Chcete vypadat lépe? Potřebujete looksmaxxing. Řekli jste si, že se budete víc soustředit na koníčky? Proč to vysvětlovat tak zdlouhavě, když existuje termín hobby-maxxing. Snažíte se dát do kupy jídelníček? Odpovědí je fibremaxxing. Cítíte se nejistě ve společnosti? Řešením má být personality-maxxing. Pokud se dá nějaká oblast lidského života vylepšit, sítě na ni vymyslely nálepku končící na „-maxxing“.

Tenhle termín má kořeny ve videohrách. Hráči používají pojem „min-maxing“ jako strategii, při které potlačíte všechny zbytečné vlastnosti své postavy a ty užitečné naopak „vyhrotíte“ na naprosté maximum, abyste vytvořili neporazitelného avatara. Tenhle princip se přelil z monitorů do reálného světa a zapadl do naší současné kultury neustálé optimalizace. Ze všech stran jsme povzbuzováni k tomu, abychom ze sebe – často za pomoci nejrůznějších produktů a služeb – vysekali tu absolutně nejlepší možnou verzi.

Mohlo by se vám líbit

8 dokumentů o duševním zdraví, které vás vtáhnou do cizí reality

„Hotovo.“

Celý tenhle trend má ale jeden háček, který se skrývá už v názvu. Slovo „maximum“ totiž naznačuje, že existuje nějaký konečný bod. Vrchol hory, kterého můžete dosáhnout, pomyslná cílová páska, kde si hru odškrtnete jako dohranou a vyhranou. Jenže lidské zdraví, vztahy ani psychika takhle nefungují. Nejsou to projekty, které se dají dokončit. Jde o neustálý, kolísající proces. Do života nám vstupují věci, které nemáme pod kontrolou, mění se okolnosti a my se měníme s nimi.

V rozumné míře může být snaha o „maxxing“ přínosná – dodá vám motivaci, propojíte se s lidmi, kteří mají stejné cíle, a osvojíte si zdravější návyky. Často se ale nějaká zdravá ambice přelije do neustálé sebekontroly a sebekritiky.

Úzkost z nedokonalosti

Jakmile vám algoritmy začnou konstantně podsouvat další a další metriky, které byste ještě mohli optimalizovat, přirozenou touhu růst nahradí úzkost. Celý tento trend se totiž opírá o perfekcionismus a produktivitu – pilíře, na kterých je západní společnost postavená. Jsou to filtry, skrze které se porovnáváme s ostatními a kterými měříme i vlastní hodnotu. A to si pak nevyhnutelně vybírá daň na našem duševním zdraví a pokřiveném sebevnímání. Tím, že se urputně soustředíme na to, jak maximalizovat svůj potenciál, se nakonec upínáme hlavně na to, co je na nás špatně. Vlastní tělo a mysl začneme vnímat jako rozbitý stroj, který je potřeba neustále opravovat a vylepšovat.

Mohlo by se vám líbit

Samota jako nový status symbol. Proč jsme z izolace udělali trend

Řešení není nemít ambice nebo jakkoliv rezignovat. Zkuste si spíš upřímně říct, co vás k té snaze vlastně žene. Pokud vás k tomu žene pocit nedostatečnosti a neustálé srovnávání se s nerealistickými standardy na sítích, stojí vám to za to? Přijmout se takoví, jací jsme, se nevylučuje s tím, že chceme růst. Můžeme na sobě pracovat a zároveň si vážit toho, kým jsme právě teď. Nemusíme z každého aspektu našeho dne a života ždímat maximum.

Maximalizovat radost ze života

Abychom celému trendu jen nekřivdili, internet občas umí být i sebereflexivní. Jako odpověď na tuhle toxickou produktivitu se totiž objevily pojmy jako fun-maxxing nebo joy-maxxing. Vypůjčily si stejný slovník, ale jsou spíš protijedem k celé té optimalizační mánii. Jde v nich o to „vyhrotit na maximum“ prostou radost ze života a dělat věci čistě jen proto, že vás prostě baví – bez jakéhokoliv postranního úmyslu nebo snahy o seberozvoj. Znamená to třeba to, že si doma v klidu pustíte oblíbenou desku, začtete se do dobré knížky, jdete na drink s kamarády nebo si vypijete kafe, aniž byste u toho měli mít pocit, že marníte čas. Tohle jsou asi jediné dva trendy z celé téhle maxxing mánie, kterými bychom se měli reálně řídit.

Zdroje: The Conversation, The New York Times