Only in print: Mileniálové v krizi

Přemýšlím, že si udělám rekvalifikaci na řemeslnici,“ svěřila se mi před pár týdny kolegyně. Oběma nám táhne na pětatřicet, korporáty nás nedávno poslaly na dno psychických sil a shodou náhod obě zrovna řešíme, kam povedou naše další kroky. A že vlastně vůbec netušíme. Naopak si jsme víc než jisté, že cosi je ve vzduchu a naše mileniálská generace to právě teď cítí znatelněji než ostatní. Už nechceme žít jako doposud. Něco se musí změnit.

Je v tom zvláštní neklid, který se těžko popisuje, ale až záhadně snadno sdílí s ostatními. Nejde o žádný individuální propad na dno, spíš o kolektivní posun, který se pořád hojněji objevuje v hlubších rozhovorech, odůvodněních pracovní výpovědi, ve zprávách mezi kamarády, ale i v tichých úvahách, co dál.

Ještě před pár lety jsme si my, mileniálové, mysleli, že krize středního věku vypadá docela jinak. Červené sporťáky, nadupané motorky, impulzivní rozvody, tetování a všemožné, někdy až úsměvné pokusy vrátit čas. Jenže teď do středního věku oficiálně dorazila naše generace. A ukazuje se, že naše krize nemá podobu okázalých nákupů. Upřímně, na ty často ani nemáme.

Místo toho přichází něco méně nápadného, ale o to intenzivnějšího: pocit, že svět, na který jsme se celý dosavadní život připravovali, v mezidobí přestal existovat.

Narodili jsme se mezi lety 1981 a 1996, vyrůstali v éře nově nabitého optimismu a nepoznaných příležitostí. Poslouchali jsme, že když budeme studovat, pracovat na sobě a dělat správná rozhodnutí, odměnou nám bude stabilita, zářná kariéra, vlastní bydlení. Zkrátka jistota. Jenže právě ve chvíli, kdy se mnozí z nás dostali do věku, kdy se měly všechny tyhle výsledky dostavit, pravidla hry se najednou změnila.

Možná proto dnes sociální sítě zaplavují videa, memy a diskuse o takzvané „millennial midlife crisis“, v nichž se neustále opakují podobné příběhy: vyhoření, změna kariéry po třicítce/čtyřicítce, neschopnost dosáhnout na vlastní bydlení nebo otázka, zda je možné vydržet v jedné práci víc než pár let. Evidentně nejde o selhání jednotlivců, naopak. Zdá se, že jde o hromadnou zkušenost, která je založená na jednoduché větě: „Nejsem v tom sám.“

Zároveň se ale ukazuje i paradox sociálních sítí. To, co člověka často izoluje skrze srovnávání, tlak na výkon, neustálou prezentaci „dokonalých životů“, pro jednou může vytvářet prostor sdílené normalizace nejistoty. A tím i určitou formu úlevy.

Mileniálové mají za sebou vskutku bohatou sérii historických událostí. Někteří vstupovali na pracovní trh během finanční krize v roce 2008, která zpomalila jejich kariérní start a mnohým odsunula první stabilní zaměstnání o několik let. V roce 2020 přišla pandemie, která přepsala kariérní i sociální fungování. Následovala inflace, donekonečna rostoucí ceny bydlení, války a geopolitické napětí hned na několika frontách, v pozadí bublá klimatická úzkost a nyní také nástup umělé inteligence, která mění definici práce v přímém přenosu.

Jistě, každá generace čelila vlastním výzvám, ale u mileniálů se tyto otřesy nehromadily postupně, spíše se vrstvily jeden na druhý, bez času na oddych. A právě ten divoký koktejl vytváří specifický pocit dlouhodobé nejistoty, který se těžko překládá do jedné konkrétní životní krize.

Podle globálního průzkumu společnosti Deloitte z května 2026 mezi více než 22 tisíci mileniály a příslušníky generace Z patří mezi největší zdroje stresu finance. Téměř polovina dotázaných mileniálů uvádí, že se necítí finančně stabilně a žije od výplaty k výplatě. Významná část respondentů též přiznává, že jejich osobní finanční budoucnost je zdrojem dlouhodobé úzkosti.

Zajímavé je, že tato čísla nejsou jen ekonomickým, ale i psychologickým ukazatelem. Deloitte totiž zároveň ukazuje, že mileniálové si dnes výrazně častěji než předchozí generace spojují pocit bezpečí s flexibilitou práce, duševní pohodou a smyslem, nikoli jen s výší příjmu. A to je zásadní posun. Tradiční krize středního věku dříve přicházela ve chvíli, kdy člověk dosáhl stability a svých hlavních cílů. Mileniálové se ale ptají jinak: Co když se k té stabilitě a cílům nikdy nedostanu?

Další vrstva dnešní krize souvisí přímo s prací. Digitální revoluce, automatizace a především AI narušily tu představu, že vysokoškolský diplom je vstupenkou do úspěšného života. Novináři sledují, jak AI generuje stále kvalitnější texty, grafici produkují vizuály během pár sekund, programátoři využívají nástroje, které nahrazují stále větší část jejich práce. Pod tlak se ale dostávají i kancelářské profese, které byly dlouho považovány za „bezpečné“. Práce se nevytrácí, ale fragmentuje, zrychluje se a je stále nejasnější.

Navzdory přetrvávající obavě, že vývoj umělé inteligence ohrozí značnou část pracovních míst, platí podle Deloitte i opačný trend: více než polovina mileniálů aktivně investuje do nových dovedností a rekvalifikací, neboť vnímá, že právě adaptace může být novou formou jistoty.

Nejde tedy jen o strach z toho, co přijde. Jde především o nekonečné přepisování vlastní profesní identity.

„Jsme pořád příliš mladí na to, dostat se dopředu, a současně příliš staří na to, abychom byli konkurenceschopní vůči mladším kolegům,“ zaznívá v článku sloupkařky Amil Niazi o mileniálské krizi, který jsem nedávno četla v online magazínu The Cut. A přesně v tom se skrývá specifikum současné pozice mileniálů.

Nejsme už studenti, ale ještě ani „hotoví dospělí“ ve smyslu stabilní kariéry a vyřešeného života. Jsme generace mezi. Mezi analogovým dětstvím a digitální realitou. Mezi optimismem devadesátých let a současnou polykrizí. Mezi představou lineární kariéry a realitou neustálého přizpůsobování se ukvapenému vývoji.

Tento pocit se neodehrává jen abstraktně, ale i v konkrétních životních situacích: lidé po třicítce mají sice už dost zkušeností, ale pocit jistoty stále nepřichází. Možná i proto má tolik mileniálů pocit, že se ocitli v podivném vakuu. Jsou příliš staří na to, aby je společnost vnímala jako mladé a perspektivní, ale zároveň ještě nedosáhli pozice generace, jejíž hlas automaticky udává směr veřejné debaty. A právě v tomto meziprostoru vzniká nekomfortní forma společenského ticha.

Podle letošního reportu agentury Ipsos se z mileniálů stala specifická generační slepá skvrna. Když nám bylo dvacet, psalo se o nás neustále. Byli jsme líní, přecitlivělí, rozmazlení, neschopní koupit si byt, stali se z nás ničitelé klidných kanceláří i tradičních manželství. Teď se ale z těchto mediálních rebelů, jak mou věkovou kategorii v průzkumu agentura nazývá, stala přehlížená generace středního věku.

Starší politici řeší důchody, média fascinovaně sledují „zetkaře“ a „alphu“. A mileniálové? Ti mezitím splácejí astronomické hypotéky (pokud na ně vůbec kdy dosáhli), starají se o malé děti (pokud je vyhoření nedohnalo k sekundární neplodnosti), pomáhají stárnoucím rodičům a snaží se zorientovat ve světě, který se jim mění pod rukama na všech frontách.