Tvoje druhá knížka znamenala v rámci slovenské literatury dost velký úspěch. I české vydání Lovců & sběračů se vyprodalo rekordně rychle. Jak to vnímáš?
Možná bych si tu svoji lokální slávu mohl pěstovat, ale mě to ne-uspokojuje. Sám před sebou mám zásadu, že by každá knížka měla být lepší než předešlá. Nechci se opakovat, přetrvávat v jednom stylu, i když by mi možná zabezpečil uznání. Spíš se snažím pokročit někam dál. Vyšla mi knížka v Polsku a Čechách, v roce 2004 se chystá také německý překlad. Velmi příjemně mě překvapilo, že na mou tvorbu reagují lidé i tady, v Čechách. Hned chystáme dotisk… Je to pro mě pocta, protože jsem na české literatuře vyrostl. Edici Odeon jsem četl od puberty; je skvělé stát se jedním z jejích autorů.
Jak se ti žije v Bratislavě?
Dobře, protože je to blízko do Vídně, Brna i Budapešti. Hlavně blízkost Rakouska mě odmalička formovala. Poslouchal jsem rakouské rádio a sledoval rakouskou televizi. Byla to jedna z možností, jak zjistit, co se děje ve světě hudby či filmu, a taky odhalit skutečný stav věcí u nás. Jsem velmi šťastný, že se hranice otevřely, když mi bylo teprve třináct let. Teď se tu cítím spokojený.
V těch třinácti jsi ovšem neměl mobilní telefon ani šedesát televizních kanálů…
Dětství jsem prožil v komunismu. Myslím si, že zkušenost naší generace je zlomová, přelom těch dvou epoch je hlavním tématem našeho generačního příběhu. Vnímám jako přednost, že jsme měli šanci vidět dva světy. Uvědomuju si to, když jsem v zahraničí, například v Berlíně, kde je mezi mladými hodně rozšířeno radikální levicové myšlení. Oni nemají naši zkušenost, nemůžou porovnávat. V našich obchodech nebyl takový výběr, ale náš život byl stejně formován a manipulován televizí a rádiem. Chyběla jenom ta pestrost.
Nedávno jsem se zúčastnila akce, která byla demonstrací proti přesycenosti světa reklamou. Ta prý ovlivňuje naše podvědomí víc, než si vůbec myslíme. Ty se živíš také jako reklamní textař – co o tom soudíš?
Rebelie vůči reklamě je dnes samostatný ‚žánr‘. Zrodilo se obrovské hnutí, v angličtině se mu říká culture jammers aneb krotitelé reklamy. Dávají si za cíl narušovat vžitou image firem a produktů, jak nám je servíruje reklama. Není se čemu divit. Existují výzkumy, jež tvrdí, že průměrný Evropan vidí v mládí na 400 000 reklamních spotů, a jeho psychika na to přirozeně reaguje. Je to výzva ke vzpouře – bojovat proti reklamě jejími zbraněmi.
Dá se proti všudypřítomnému tlaku reklamy vůbec bránit?
Asi moc ne. Projevy odporu a sabotáže se množí, ale paradoxně průzkumy ukazují, že značky jsou pořád silnější a nadnárodní firmy pořád ziskovější. Jako úspěch se dá brát i fakt, že o tom člověk vůbec začne přemýšlet… Nemám rád, když se míchá ideologie a umění, ale myslím si, že literatura může lidem trochu otevřít mysl a ukázat, že se dá uvažovat i jinak.Nezdá se ti, že reklama začíná být moc agresivní? Taková byla od počátku, teď je ale mnohem rafinovanější. Připadá mi zvláštní, že firmy neváhají v zájmu úspěchu i změnit image a často se tváří jako rebelové. Existují přece produkty pro různé subkultury a lidi, kteří si vybrali alternativní způsob života…
Jak se slučuje tvoje práce s tvou tvorbou, která popisuje konzumní život s nadhledem a ironií?
Každý se něčím živí a zároveň má jisté názory, ale nemusí to nutně znamenat konflikt. Když v daném oboru taky pracuju, vidím mnohé věci, které zůstávají skryté pod nablýskaným povrchem.
Kterou knížku bych dnes našla na tvém nočním stolku?
Momentálně čtu Nikde v Africe od Stephanie Zweigové. Chtěl jsem si připomenout zážitek z Jižní Afriky, kterou jsem nedávno navštívil. Zjistil jsem, že evropských knížek, které by se vyrovnávaly se zkušeností z Afriky, zase tolik není. Tohle je jedna z nich, a jsem příjemně překvapen.
Když se řekne spisovatel, představím si bohéma, který kouří jednu od druhé, fláká se po barech a v noci něco naťuká do stroje. Jak vypadá tvůj všední den?
Nepřekáží mi jít jeden den do opery, pak do techno klubu nebo číst komiksy i Thomase Pynchona. Jsem typ člověka, který rád přijímá takzvané vysoké umění i popkulturu. Žiju normálním městským životem. Snažím se nebrat sám sebe moc vážně. Spisovatelství se mi líbí jako práce, velice mě baví, ale to neznamená, že nemůžu třeba taky rád chodit do fitness centra.
Co Poslední hit (pozn.: Michalův nejnovější román vydaný na Slovensku), jaké máš na něj odezvy? Pracuješ už na něčem novém?
Na své knížky mám vždycky buď velice pozitivní, nebo extrémně negativní reakce. Je to důkaz, že ta kniha vzbuzuje ostré odezvy a vyvolává silné zážitky. V principu si cením toho, že někdo vůbec přijde do knihkupectví, koupí a přečte si moji knížku. Pomalu pracuju na novém románu; v budoucnu bych chtěl psát hlavně romány, protože slovenská literatura je zahlcena krátkými texty. Připadá mi, že když se člověk chce pokusit zachytit svou zkušenost, potřebuje k tomu větší plochu. První dvě kapitoly, které mám zatím hotové, jsou hodně erotické, ale dost netradičním způsobem. Otravuje mě totiž záplava literatury, která se tváří, že pro svět objevuje sex.
Časopis ELLE
