Co vás dneska bolí?
Koleno. Mám drobně poničený meniskus. Před osmi měsíci jsme dělali Romea a Julii, dopadla jsem a při tom mi v koleni ruplo. Uvidíme, jak dlouho vydrží.
A když nevydrží?
Půjdu na operaci. Je to jen takový laparoskopický výkon. Mám meniskus asi natržený, tak to doktoři zase zašijí – a za pět týdnů jsem na jevišti.
Mluvíte o svých zraněních jako počasí. Takže je asi zbytečné se ptát, jestli si už nechcete drobet slevit.
To ještě ne. Ale je pravda, že kdybych se měla znovu narodit, asi bych už do baletu nešla.
Vůbec? To jste mě překvapila. Balet určitě moc bolí, ale když jste primabalerína, tančíte první premiéry, jistě s ním zažíváte i bezpočet šťastných chvil.
Když tančím, jsem šťastná. Ale – na druhé straně, kdybychom připustili, že máme šanci ještě na další život... Tak proč bych ho měla prožít zase s baletem? To už znám. V tom jsem dosáhla všeho, čeho jsem chtěla dosáhnout. Chtěla bych poznat zase jiné věci. Jsem zvědavá. A kdybych si v tom dalším životě pamatovala, kdo jsem a co už vím, tak bych už určitě nestála v koutě a nečekala, až mě zase nastrčí do baletu.
A taková manipulovatelná jste snad někdy byla?
To si pište, že byla. Já jsem vlastně nikdy nechtěla být baletka. Dostrkali mě do toho. Byla jsem tichá holčička, stála jsem obvykle tam, kam mě postavili. Pravda, už taková nejsem.
A kdo vás postrkoval? Rodiče, trenéři?
Hlavně trenéři a pedagogové. Maminka většinou dala na jejich rady. Dělala jsem původně gymnastiku, a když paní profesorka prohlásila, že mám talent na balet, že na gymnastice si zbytečně zničím záda a skončím ve dvaceti letech, tak mě přihlásila na baletní školu. Nutno říct, že jsem ani nejásala, ani se nedivila. Mě pohyb a tanec bavil, ale vždycky jsem byla jaksi pomalá.
To vám nemůžu věřit.
Musíte. Byla jsem tichá, nenápadná, zakřiknutá, pomalá, ale talentovaná. Samozřejmě, talent by nestačil na primabalerínu. Časem jsem se musela naučit být i pracovitá. Ale i to se naučíte, zvlášť když vám to každý den připomínají při tréninku, ve škole. Tak si zvyknete, naučíte se to. A oni vás dál postrkují. Dlouho mi trvalo, než jsem si to uvědomila, než mi to došlo. A než jsem si řekla, že teď už budu rozhodovat o svém životě sama.
Kdy se to zlomilo?
V osmnácti, po konzervatoři. Nastoupila jsem tehdy hned do Národního divadla a Vlastimil Harapes si mě vybral jako sólistku. A právě v tom momentě jsem si uvědomila, že mě vlastně stále někdo někam posunuje. A tak když se vyskytla možnost jet na mezinárodní baletní soutěž v Pretorii, vzala jsem to. Tu přihlášku mi dali v Národním, já v Pretorii vyhrála a asi za půl roku přišla z Kapského Města nabídka na hostování v Louskáčkovi. Tančila jsem tam měsíc a půl, pak mi nabídli roční smlouvu. Tedy oni chtěli, abych tam zůstala, ale mně rok stačil.
To už jste věděla, co přesně chcete?
Každopádně jsem věděla, že chci ven, z Prahy. Vzala jsem první příležitost. Samozřejmě, v Kapském Městě byl menší soubor, měla jsem třeba jen šest představení do měsíce (zatímco teď jich tančím i dvacet), ale brala jsem to jako dobrou zkušenost. Potřebnou zkušenost! Za ten rok jsem se tam naučila anglicky. Znáte to, tady jsem chodila po kursech, ale nic moc. A když jste tam, všechno jde rychleji. Tam jsem si také ověřila, že můžu být sama za sebe.
Někdo by mohl říct, že odchodem do Kapského Města jste promarnila obrovskou šanci stát se primabalerínou Národního divadla v Praze a zářit na domácí scéně.
Dejme tomu, že jsem byla ambicióznější a chtěla jsem zářit ve větším divadle, na prestižnější scéně. Ale hlavně – nedělala jsem to všechno kvůli záření, ale protože jsem se chtěla hodně naučit a vidět. Chtěla jsem do zahraničí a pak už konkrétně do Anglie. Tam je prostě mekka kultury, divadla a samozřejmě i baletu.
Šla jste tedy na konkurs?
Ještě z Kapského Města jsem rozeslala dopisy a kazety s videonahrávkami do spousty souborů. První odpověděla Galina Samsova, která tehdy v Pretorii byla v porotě. Pamatovala si mě ze soutěže a nabídla mi místo v Glasgow. Tančila jsem tam tři roky, soubor byl dobrý, ale ničilo mě prostředí. Glasgow je šedivý, stále tam prší... Za tři roky přišla nabídka od Dereka Deena z Anglického národního baletu. Když už tančíte v Anglii, všichni se o vás dozvědí, a když jste dobrá, sami se zajímají. Sledují vás.
A musíte být hodně dobrá, když vás umělecký šéf Anglického národního baletu zařadí hned mezi ,principal dancers‘.
A musíte mít trochu štěstí. Víte, já znám tolik dobrých tanečníků, kteří neuspěli, protože neměli štěstí.
Ale štěstí přeje připraveným.
To máte pravdu. Připravená musíte být a musíte na sobě stále pracovat. Jinak to nejde.
Tančíte a žijete mimo domov už vlastně čtrnáct let. Nikdy jste se necítila sama?
Kapské Město byl nejprve strašný šok. Myslela jsem si, že to nevydržím. Poprvé venku, neuměla jsem jazyk, nikoho jsem neznala. Byla jsem úplně sama. Ale přežila jsem to. Vrátila jsem se a jela dál. V Anglii se dnes už cítím skoro doma, i když mi tam občas chybí sluníčko a občas mě udivují lidé svou uzavřeností. Ale na to si už také zvykám, jednoho takového typického Angličana jsem si koneckonců vzala.
Mezi tanečníky nefungují přátelské vztahy?
Problém je spíš ve mně. Jsem vlastně ráda sama. Přátelit se s někým ze sboru není zrovna lehké, i kdybych se snažila. Máme úplně jiný rozpis tréninků i zkoušek, vlastně se míjíme, skoro se nepotkáme. Mezi sólistkami je pak marné kamarádku hledat. Karty jsou rozdané: jsme si konkurencí, ve vztazích hraje velkou roli žárlivost. A když jste ,number one‘, žárlí na vás všichni. Je to normální, hlavu si s tím nelámu. A uvědomuju si, že první dlouho být také nemusím. Situace se mění každou sezonu.
Jak se mění? Podle vaší kondice?
Nezáleží jen na tom, jak tančíte, ale především jaký je váš šéf, jestli se hodíte do jeho představ, jestli vyhovujete jeho vkusu. Teď zrovna z divadla odchází šéf, který mě obsazoval do všech prvních premiér. Pravda, tančím je už pět šest let, prostě hodně roků. A tak je teď klidně možné, že se novému šéfovi bude víc líbit Japonka. Nic s tím nenadělám a popravdě řečeno, ani mi to nebude vadit. Vím, že ty role stejně tančit budu, a je mi jedno, jestli první nebo druhá. Pořád budu makat, pořád chci být dobrá, ale nebudu se hroutit, že mi nedali první premiéru. Na tom mi zase tolik nezáleží.
A nebude to tím, že jste už vyzrála a drobet zestárla? Asi byly doby, kdy vám šlo o první premiéry hodně, ne?
Samozřejmě, byla jsem mladší a chtěla jsem na vrchol. A taky jsem se tam dostala. A teď už vím, co to obnáší, znám to moc dobře a v pohodě se bez toho obejdu. Ono se říká, že čím víc máte, tím víc chcete. Ale já už skutečně nevím, co bych ještě mohla chtít od baletu. Odtancovala jsem skoro všechno z klasických repertoárů, snad bych si teď ráda zkusila víc neoklasicismu. Ale jak říkám, záleží na šéfovi...
Na šéfovi. Nebylo by lepší být šéfem sama sobě, případně jiným?
To víte, že o tom přemýšlím. Nejsem choreografka, tenhle talent tedy skutečně nemám. Ale chtěla bych učit tanec, také mě láká fotografie. Obojí už vlastně dělám. Měla jsem několik výstav fotografií z baletního prostředí a učím při mistrovských kursech, které pořádám pravidelně přes léto v Národním divadle v Praze.
Když jste před třemi lety tyto kursy se svým mužem otevírala, postěžovala jste si, že mezi mladými českými tanečníky o ně není velký zájem, že nemají asi odvahu jít do konfrontace se svými kolegy ze zahraničí.
Taková byla situace první rok. Teď máme nabito, přijíždějí sem tanečníci ze zahraničí a účastní se i Češi. Možná tenkrát nevěděli, o co jde. Možná se lekli a zaváhali, protože si musí kurs platit. Ale spíš bych řekla, že nevěděli, nedovedli si představit, co to obnáší. V Čechách se nikdy nic takového nekonalo. Zatímco mistrovské kursy jsou běžné všude ve světě a učí na nich nejlepší tanečníci z předních scén, tady se nic neděje. Je pravda, že vlastně proto jsem se do toho pustila. Aby se u nás doma něco začalo dít a aby sem mohli přijet ti nejlepší tanečníci, kteří jsou dnes na vrcholu své kariéry a mohou umění a zkušenosti předávat dál. To není výuka v klasickém slova smyslu. Nestojí tam žádná paní profesorka, co se už nemůže ohnout. Tančíme se studenty a rovnou, před zrcadlem, jim vše předvedeme. A každý večer si s nimi povídáme... Myslím, že to pro ně musí být ohromný přínos. Kdybych tohle měla já, když jsem začínala, hltala bych a učila se jako divá. Ale já vlastně nevím, co si myslí a o co usilují mladí tanečníci v Čechách.
Jsou jiní než jejich kolegové ve světě?
Možná nejsou zvyklí tolik bojovat. Ve světě je to jasné. Když nebojujete, nemakáte, necpete se dopředu, neuspějete. A protože je tam tolik skvělých tanečníků (v Anglii je jich obzvláště hodně), kteří nemají práci a čekají nažhaveni na každou příležitost, musíte hodně makat, abyste si smlouvu na jeden rok v divadle udržela.
To není vůbec jednoduché.
I hlavní sólisti jako vy mají smlouvu jen na jeden rok?
Samozřejmě. A to je ještě dobrá smlouva. Šéf s vámi může také podepsat kontrakt jen na tři měsíce, což mu pak dává možnost vás kdykoli, doslova ze dne na den vyhodit.
Měla jste za ty roky, které tančíte v Anglii, strach, že vám smlouvu už neobnoví?
Musela jsem podstoupit operaci kotníku a rok jsem netancovala. To bylo dlouho. Mimo scénu můžeme zůstat ze zdravotních důvodů jen několik týdnů, a když se posléze nevrátíme, vyhazov je na spadnutí. Tehdy jsem se nevrátila, protože to skutečně nešlo, a vážně jsem si myslela, že končím. Ale šéf mě nevyhodil, a když jsem konečně mohla tančit, dal mi premiéru Labutího jezera.
A co říkal tomu, když jste otěhotněla?
To byl jiný šéf. Shodou okolností za mnou tehdy přišel, vzal si mě do kanceláře, přivedl choreografa a řekl, že by chtěl, abych tančila hlavní roli ve Spící krasavici. Jde o velikou produkci, kde máme sto dvacet tanečníků, skvělý projekt. Samozřejmě že jsem v něm chtěla účinkovat, choreograf mi šil roli na míru a já přesně tři dny věděla, že jsem těhotná. Děsná situace. Bála jsem se jim to hned říct, ještě jsem si nebyla jistá, zda to dobře dopadne, čekalo mě vyšetření u doktora. A když se vše potvrdilo, šla jsem za šéfem a přiznala se. Zuřil, řval, proč jsem si to tak blbě naplánovala!
A naplánovala?
To bylo plánované těhotenství! Chtěla jsem holčičku, chtěla jsem ji před třicítkou. Oboje se podařilo. Chtěla jsem to tak, protože jsem si říkala, že když budu mít první dítě brzy, můžu mít později třeba ještě jedno, když budu chtít. Baletky, které mateřství odloží až na konec kariéry, před čtyřicítku, mají často potíže. Nemohou otěhotnět, často potrácejí. To jsem nechtěla riskovat.
Zato jste riskovala kariéru.
Jsou momenty, kdy si prostě musíte ujasnit, co je důležitější, zásadnější. A já věděla, že chci dítě. A na tom nemohlo změnit nic ani to, že se mnou šéf půl roku nemluvil. Koneckonců, déle to nevydržel, časem se uklidnil. A za tři měsíce po porodu mi dal Giselle. Nejdříve jsem si myslela, že mě chce potrestat. Když nevyjdete na jeviště půl roku, ještě po porodu proděláte operaci kolena, je docela náročné připravovat se hned na premiéru. Náročné psychicky i fyzicky. Chápala jsem, že je to ze strany šéfa drobná pomsta, což mě samozřejmě vybudilo a nedala jsem se. Řekla jsem si, že se mu nepovede mě potrestat. A nepovedlo. To představení mám na videozáznamu a troufnu si říct, že jsem ani jemu, ani sobě ostudu neudělala.
Tedy, chvílemi je balet pěkný nervák.
Máte-li malé dítě, o to větší nervák. Když bylo Sabince osm měsíců, vláčela jsem ji až do Austrálie. Zastavili jsme se v Japonsku, na letišti byla strašná zima, venku strašné horko, chodili jsme dovnitř a ven, takže samozřejmě dostala chřipku. I když se mnou cestovala maminka a starala se o ni, bylo to šílené. Přes den jsem trénovala, večer tančila a pak do rána bděla se Sabinkou, abych na chvíli vystřídala zničenou maminku. Tehdy jsem si myslela, že to už nemůžu vydržet. Ale zase to přešlo. Naštěstí se dcera uzdravila, zklidnila, byli jsme v Austrálii měsíc a půl a nakonec jsme si to užili. Byla jsem šťastná, že se maminka dostala tak daleko a že jsme spolu. To mi také hodně pomáhá: ta radost, že můžu mamince něco vrátit, že se podívá po světě.
Maminka tedy žije s vámi?
Odmítla jsem si najmout nějakou tu nanny, co by mi hlídala dceru za peníze. Vidím, co se teď v Anglii děje a co dělají s dětmi mladé holky, au pair. V žádném případě nedopustím, aby něčím takovým musela projít Sabinka.
Sabinka je asi v baletních sálech jako doma.
Není. Nevodím ji tam, jen občas v sobotu. Ale ona tam chce.
A co když bude chtít být baletkou?
Říká, že by chtěla, ale myslím, že si ještě neuvědomuje, co vlastně říká. Vždyť jí jsou teprve čtyři. A když ji vidím, jak se bojí udělat kontrmelec, myslím si, že baletkou nebude. Já jsem byla také líná a pomalá, ale cvičit jsem se nikdy nebála. Nicméně, až se bude ptát, řeknu jí, o čem to je.
A o čem to tedy je?
Je to dřina. A na jedné straně moc krásný život. Trénuju tři hodiny denně, měsíčně mám, dejme tomu, dvacet představení. Je to hodně, jsem často unavená, ale neviděla bych to tak dramaticky. Jde prostě o disciplínu. A když se jí naučíte, když vám vleze pod kůži, tak už si to tak neberete. A jako každý den snídáte a obědváte, tak také každý den chodíte na trénink a na zkoušku. Jenže – jinak se vám tam chodí, když víte, že budete tančit Julii, a jinak, když po tom jen roky marně toužíte. Ve sboru je celý zástup holek, z nichž každá by chtěla být Julií. Řada z nich má talent, jsou také pracovité, ale třeba se jim jen nedostává onoho kousku štěstí. A když jim to konečně dojde, musí to být smutné. S pocitem zklamání se musí těžko žít i tančit. Balet v tom případě není jen radost. Je to také dlouhé čekání, trápení. Ty holky se užírají, honí, a tělo je při tom bolí stejně jako nás.
Bojíte se o své zdraví?
Mám zničené tři obratle, mám skoliózu a samozřejmě se bojím, že budu trpět, až budu stará. Pak mám ještě takovou chorobu, při které tuhnou svaly. Naštěstí lékaři zjistili, že není aktivní. Kdyby byla aktivní, můžu skončit na vozíku. Když mi to oznámili, zděsila jsem se. Myslela jsem si totiž, že mám rakovinu. Tatínek umřel na rakovinu, brácha umřel před třemi lety úplně nesmyslně při havárii. Zbyly jsme s mamkou z celé rodiny samy a já jsem tím strachem o druhé i o sebe, koneckonců i tou odpovědností, která z toho plyne, postižená. Když mě tak hrozně bolela záda, hodně jsem se bála. Lékaři naštěstí rakovinu nenašli, ale objevili tři zničené obratle. Že uhádnu, na co se mě teď zeptáte?
Tak schválně...
Jestli mi to stojí za to. Jestli balet a těch pár let na jevišti vyváží tu bolest, tu dřinu i strach.
A stojí?
Když jsem rok nevyšla na jeviště, často jsem se sama sebe také ptala. Má to smysl? Asi má, když to stále dělám. A když mě to i po těch letech baví.
Koleno. Mám drobně poničený meniskus. Před osmi měsíci jsme dělali Romea a Julii, dopadla jsem a při tom mi v koleni ruplo. Uvidíme, jak dlouho vydrží.
A když nevydrží?
Půjdu na operaci. Je to jen takový laparoskopický výkon. Mám meniskus asi natržený, tak to doktoři zase zašijí – a za pět týdnů jsem na jevišti.
Mluvíte o svých zraněních jako počasí. Takže je asi zbytečné se ptát, jestli si už nechcete drobet slevit.
To ještě ne. Ale je pravda, že kdybych se měla znovu narodit, asi bych už do baletu nešla.
Vůbec? To jste mě překvapila. Balet určitě moc bolí, ale když jste primabalerína, tančíte první premiéry, jistě s ním zažíváte i bezpočet šťastných chvil.
Když tančím, jsem šťastná. Ale – na druhé straně, kdybychom připustili, že máme šanci ještě na další život... Tak proč bych ho měla prožít zase s baletem? To už znám. V tom jsem dosáhla všeho, čeho jsem chtěla dosáhnout. Chtěla bych poznat zase jiné věci. Jsem zvědavá. A kdybych si v tom dalším životě pamatovala, kdo jsem a co už vím, tak bych už určitě nestála v koutě a nečekala, až mě zase nastrčí do baletu.
A taková manipulovatelná jste snad někdy byla?
To si pište, že byla. Já jsem vlastně nikdy nechtěla být baletka. Dostrkali mě do toho. Byla jsem tichá holčička, stála jsem obvykle tam, kam mě postavili. Pravda, už taková nejsem.
A kdo vás postrkoval? Rodiče, trenéři?
Hlavně trenéři a pedagogové. Maminka většinou dala na jejich rady. Dělala jsem původně gymnastiku, a když paní profesorka prohlásila, že mám talent na balet, že na gymnastice si zbytečně zničím záda a skončím ve dvaceti letech, tak mě přihlásila na baletní školu. Nutno říct, že jsem ani nejásala, ani se nedivila. Mě pohyb a tanec bavil, ale vždycky jsem byla jaksi pomalá.
To vám nemůžu věřit.
Musíte. Byla jsem tichá, nenápadná, zakřiknutá, pomalá, ale talentovaná. Samozřejmě, talent by nestačil na primabalerínu. Časem jsem se musela naučit být i pracovitá. Ale i to se naučíte, zvlášť když vám to každý den připomínají při tréninku, ve škole. Tak si zvyknete, naučíte se to. A oni vás dál postrkují. Dlouho mi trvalo, než jsem si to uvědomila, než mi to došlo. A než jsem si řekla, že teď už budu rozhodovat o svém životě sama.
Kdy se to zlomilo?
V osmnácti, po konzervatoři. Nastoupila jsem tehdy hned do Národního divadla a Vlastimil Harapes si mě vybral jako sólistku. A právě v tom momentě jsem si uvědomila, že mě vlastně stále někdo někam posunuje. A tak když se vyskytla možnost jet na mezinárodní baletní soutěž v Pretorii, vzala jsem to. Tu přihlášku mi dali v Národním, já v Pretorii vyhrála a asi za půl roku přišla z Kapského Města nabídka na hostování v Louskáčkovi. Tančila jsem tam měsíc a půl, pak mi nabídli roční smlouvu. Tedy oni chtěli, abych tam zůstala, ale mně rok stačil.
To už jste věděla, co přesně chcete?
Každopádně jsem věděla, že chci ven, z Prahy. Vzala jsem první příležitost. Samozřejmě, v Kapském Městě byl menší soubor, měla jsem třeba jen šest představení do měsíce (zatímco teď jich tančím i dvacet), ale brala jsem to jako dobrou zkušenost. Potřebnou zkušenost! Za ten rok jsem se tam naučila anglicky. Znáte to, tady jsem chodila po kursech, ale nic moc. A když jste tam, všechno jde rychleji. Tam jsem si také ověřila, že můžu být sama za sebe.
Někdo by mohl říct, že odchodem do Kapského Města jste promarnila obrovskou šanci stát se primabalerínou Národního divadla v Praze a zářit na domácí scéně.
Dejme tomu, že jsem byla ambicióznější a chtěla jsem zářit ve větším divadle, na prestižnější scéně. Ale hlavně – nedělala jsem to všechno kvůli záření, ale protože jsem se chtěla hodně naučit a vidět. Chtěla jsem do zahraničí a pak už konkrétně do Anglie. Tam je prostě mekka kultury, divadla a samozřejmě i baletu.
Šla jste tedy na konkurs?
Ještě z Kapského Města jsem rozeslala dopisy a kazety s videonahrávkami do spousty souborů. První odpověděla Galina Samsova, která tehdy v Pretorii byla v porotě. Pamatovala si mě ze soutěže a nabídla mi místo v Glasgow. Tančila jsem tam tři roky, soubor byl dobrý, ale ničilo mě prostředí. Glasgow je šedivý, stále tam prší... Za tři roky přišla nabídka od Dereka Deena z Anglického národního baletu. Když už tančíte v Anglii, všichni se o vás dozvědí, a když jste dobrá, sami se zajímají. Sledují vás.
A musíte být hodně dobrá, když vás umělecký šéf Anglického národního baletu zařadí hned mezi ,principal dancers‘.
A musíte mít trochu štěstí. Víte, já znám tolik dobrých tanečníků, kteří neuspěli, protože neměli štěstí.
Ale štěstí přeje připraveným.
To máte pravdu. Připravená musíte být a musíte na sobě stále pracovat. Jinak to nejde.
Tančíte a žijete mimo domov už vlastně čtrnáct let. Nikdy jste se necítila sama?
Kapské Město byl nejprve strašný šok. Myslela jsem si, že to nevydržím. Poprvé venku, neuměla jsem jazyk, nikoho jsem neznala. Byla jsem úplně sama. Ale přežila jsem to. Vrátila jsem se a jela dál. V Anglii se dnes už cítím skoro doma, i když mi tam občas chybí sluníčko a občas mě udivují lidé svou uzavřeností. Ale na to si už také zvykám, jednoho takového typického Angličana jsem si koneckonců vzala.
Mezi tanečníky nefungují přátelské vztahy?
Problém je spíš ve mně. Jsem vlastně ráda sama. Přátelit se s někým ze sboru není zrovna lehké, i kdybych se snažila. Máme úplně jiný rozpis tréninků i zkoušek, vlastně se míjíme, skoro se nepotkáme. Mezi sólistkami je pak marné kamarádku hledat. Karty jsou rozdané: jsme si konkurencí, ve vztazích hraje velkou roli žárlivost. A když jste ,number one‘, žárlí na vás všichni. Je to normální, hlavu si s tím nelámu. A uvědomuju si, že první dlouho být také nemusím. Situace se mění každou sezonu.
Jak se mění? Podle vaší kondice?
Nezáleží jen na tom, jak tančíte, ale především jaký je váš šéf, jestli se hodíte do jeho představ, jestli vyhovujete jeho vkusu. Teď zrovna z divadla odchází šéf, který mě obsazoval do všech prvních premiér. Pravda, tančím je už pět šest let, prostě hodně roků. A tak je teď klidně možné, že se novému šéfovi bude víc líbit Japonka. Nic s tím nenadělám a popravdě řečeno, ani mi to nebude vadit. Vím, že ty role stejně tančit budu, a je mi jedno, jestli první nebo druhá. Pořád budu makat, pořád chci být dobrá, ale nebudu se hroutit, že mi nedali první premiéru. Na tom mi zase tolik nezáleží.
A nebude to tím, že jste už vyzrála a drobet zestárla? Asi byly doby, kdy vám šlo o první premiéry hodně, ne?
Samozřejmě, byla jsem mladší a chtěla jsem na vrchol. A taky jsem se tam dostala. A teď už vím, co to obnáší, znám to moc dobře a v pohodě se bez toho obejdu. Ono se říká, že čím víc máte, tím víc chcete. Ale já už skutečně nevím, co bych ještě mohla chtít od baletu. Odtancovala jsem skoro všechno z klasických repertoárů, snad bych si teď ráda zkusila víc neoklasicismu. Ale jak říkám, záleží na šéfovi...
Na šéfovi. Nebylo by lepší být šéfem sama sobě, případně jiným?
To víte, že o tom přemýšlím. Nejsem choreografka, tenhle talent tedy skutečně nemám. Ale chtěla bych učit tanec, také mě láká fotografie. Obojí už vlastně dělám. Měla jsem několik výstav fotografií z baletního prostředí a učím při mistrovských kursech, které pořádám pravidelně přes léto v Národním divadle v Praze.
Když jste před třemi lety tyto kursy se svým mužem otevírala, postěžovala jste si, že mezi mladými českými tanečníky o ně není velký zájem, že nemají asi odvahu jít do konfrontace se svými kolegy ze zahraničí.
Taková byla situace první rok. Teď máme nabito, přijíždějí sem tanečníci ze zahraničí a účastní se i Češi. Možná tenkrát nevěděli, o co jde. Možná se lekli a zaváhali, protože si musí kurs platit. Ale spíš bych řekla, že nevěděli, nedovedli si představit, co to obnáší. V Čechách se nikdy nic takového nekonalo. Zatímco mistrovské kursy jsou běžné všude ve světě a učí na nich nejlepší tanečníci z předních scén, tady se nic neděje. Je pravda, že vlastně proto jsem se do toho pustila. Aby se u nás doma něco začalo dít a aby sem mohli přijet ti nejlepší tanečníci, kteří jsou dnes na vrcholu své kariéry a mohou umění a zkušenosti předávat dál. To není výuka v klasickém slova smyslu. Nestojí tam žádná paní profesorka, co se už nemůže ohnout. Tančíme se studenty a rovnou, před zrcadlem, jim vše předvedeme. A každý večer si s nimi povídáme... Myslím, že to pro ně musí být ohromný přínos. Kdybych tohle měla já, když jsem začínala, hltala bych a učila se jako divá. Ale já vlastně nevím, co si myslí a o co usilují mladí tanečníci v Čechách.
Jsou jiní než jejich kolegové ve světě?
Možná nejsou zvyklí tolik bojovat. Ve světě je to jasné. Když nebojujete, nemakáte, necpete se dopředu, neuspějete. A protože je tam tolik skvělých tanečníků (v Anglii je jich obzvláště hodně), kteří nemají práci a čekají nažhaveni na každou příležitost, musíte hodně makat, abyste si smlouvu na jeden rok v divadle udržela.
To není vůbec jednoduché.
I hlavní sólisti jako vy mají smlouvu jen na jeden rok?
Samozřejmě. A to je ještě dobrá smlouva. Šéf s vámi může také podepsat kontrakt jen na tři měsíce, což mu pak dává možnost vás kdykoli, doslova ze dne na den vyhodit.
Měla jste za ty roky, které tančíte v Anglii, strach, že vám smlouvu už neobnoví?
Musela jsem podstoupit operaci kotníku a rok jsem netancovala. To bylo dlouho. Mimo scénu můžeme zůstat ze zdravotních důvodů jen několik týdnů, a když se posléze nevrátíme, vyhazov je na spadnutí. Tehdy jsem se nevrátila, protože to skutečně nešlo, a vážně jsem si myslela, že končím. Ale šéf mě nevyhodil, a když jsem konečně mohla tančit, dal mi premiéru Labutího jezera.
A co říkal tomu, když jste otěhotněla?
To byl jiný šéf. Shodou okolností za mnou tehdy přišel, vzal si mě do kanceláře, přivedl choreografa a řekl, že by chtěl, abych tančila hlavní roli ve Spící krasavici. Jde o velikou produkci, kde máme sto dvacet tanečníků, skvělý projekt. Samozřejmě že jsem v něm chtěla účinkovat, choreograf mi šil roli na míru a já přesně tři dny věděla, že jsem těhotná. Děsná situace. Bála jsem se jim to hned říct, ještě jsem si nebyla jistá, zda to dobře dopadne, čekalo mě vyšetření u doktora. A když se vše potvrdilo, šla jsem za šéfem a přiznala se. Zuřil, řval, proč jsem si to tak blbě naplánovala!
A naplánovala?
To bylo plánované těhotenství! Chtěla jsem holčičku, chtěla jsem ji před třicítkou. Oboje se podařilo. Chtěla jsem to tak, protože jsem si říkala, že když budu mít první dítě brzy, můžu mít později třeba ještě jedno, když budu chtít. Baletky, které mateřství odloží až na konec kariéry, před čtyřicítku, mají často potíže. Nemohou otěhotnět, často potrácejí. To jsem nechtěla riskovat.
Zato jste riskovala kariéru.
Jsou momenty, kdy si prostě musíte ujasnit, co je důležitější, zásadnější. A já věděla, že chci dítě. A na tom nemohlo změnit nic ani to, že se mnou šéf půl roku nemluvil. Koneckonců, déle to nevydržel, časem se uklidnil. A za tři měsíce po porodu mi dal Giselle. Nejdříve jsem si myslela, že mě chce potrestat. Když nevyjdete na jeviště půl roku, ještě po porodu proděláte operaci kolena, je docela náročné připravovat se hned na premiéru. Náročné psychicky i fyzicky. Chápala jsem, že je to ze strany šéfa drobná pomsta, což mě samozřejmě vybudilo a nedala jsem se. Řekla jsem si, že se mu nepovede mě potrestat. A nepovedlo. To představení mám na videozáznamu a troufnu si říct, že jsem ani jemu, ani sobě ostudu neudělala.
Tedy, chvílemi je balet pěkný nervák.
Máte-li malé dítě, o to větší nervák. Když bylo Sabince osm měsíců, vláčela jsem ji až do Austrálie. Zastavili jsme se v Japonsku, na letišti byla strašná zima, venku strašné horko, chodili jsme dovnitř a ven, takže samozřejmě dostala chřipku. I když se mnou cestovala maminka a starala se o ni, bylo to šílené. Přes den jsem trénovala, večer tančila a pak do rána bděla se Sabinkou, abych na chvíli vystřídala zničenou maminku. Tehdy jsem si myslela, že to už nemůžu vydržet. Ale zase to přešlo. Naštěstí se dcera uzdravila, zklidnila, byli jsme v Austrálii měsíc a půl a nakonec jsme si to užili. Byla jsem šťastná, že se maminka dostala tak daleko a že jsme spolu. To mi také hodně pomáhá: ta radost, že můžu mamince něco vrátit, že se podívá po světě.
Maminka tedy žije s vámi?
Odmítla jsem si najmout nějakou tu nanny, co by mi hlídala dceru za peníze. Vidím, co se teď v Anglii děje a co dělají s dětmi mladé holky, au pair. V žádném případě nedopustím, aby něčím takovým musela projít Sabinka.
Sabinka je asi v baletních sálech jako doma.
Není. Nevodím ji tam, jen občas v sobotu. Ale ona tam chce.
A co když bude chtít být baletkou?
Říká, že by chtěla, ale myslím, že si ještě neuvědomuje, co vlastně říká. Vždyť jí jsou teprve čtyři. A když ji vidím, jak se bojí udělat kontrmelec, myslím si, že baletkou nebude. Já jsem byla také líná a pomalá, ale cvičit jsem se nikdy nebála. Nicméně, až se bude ptát, řeknu jí, o čem to je.
A o čem to tedy je?
Je to dřina. A na jedné straně moc krásný život. Trénuju tři hodiny denně, měsíčně mám, dejme tomu, dvacet představení. Je to hodně, jsem často unavená, ale neviděla bych to tak dramaticky. Jde prostě o disciplínu. A když se jí naučíte, když vám vleze pod kůži, tak už si to tak neberete. A jako každý den snídáte a obědváte, tak také každý den chodíte na trénink a na zkoušku. Jenže – jinak se vám tam chodí, když víte, že budete tančit Julii, a jinak, když po tom jen roky marně toužíte. Ve sboru je celý zástup holek, z nichž každá by chtěla být Julií. Řada z nich má talent, jsou také pracovité, ale třeba se jim jen nedostává onoho kousku štěstí. A když jim to konečně dojde, musí to být smutné. S pocitem zklamání se musí těžko žít i tančit. Balet v tom případě není jen radost. Je to také dlouhé čekání, trápení. Ty holky se užírají, honí, a tělo je při tom bolí stejně jako nás.
Bojíte se o své zdraví?
Mám zničené tři obratle, mám skoliózu a samozřejmě se bojím, že budu trpět, až budu stará. Pak mám ještě takovou chorobu, při které tuhnou svaly. Naštěstí lékaři zjistili, že není aktivní. Kdyby byla aktivní, můžu skončit na vozíku. Když mi to oznámili, zděsila jsem se. Myslela jsem si totiž, že mám rakovinu. Tatínek umřel na rakovinu, brácha umřel před třemi lety úplně nesmyslně při havárii. Zbyly jsme s mamkou z celé rodiny samy a já jsem tím strachem o druhé i o sebe, koneckonců i tou odpovědností, která z toho plyne, postižená. Když mě tak hrozně bolela záda, hodně jsem se bála. Lékaři naštěstí rakovinu nenašli, ale objevili tři zničené obratle. Že uhádnu, na co se mě teď zeptáte?
Tak schválně...
Jestli mi to stojí za to. Jestli balet a těch pár let na jevišti vyváží tu bolest, tu dřinu i strach.
A stojí?
Když jsem rok nevyšla na jeviště, často jsem se sama sebe také ptala. Má to smysl? Asi má, když to stále dělám. A když mě to i po těch letech baví.
