V červnové ELLE Sněží!

Chtěla by ho chytit za ruku, vyzvat k tanci, položit mu svou hlavu na rameno, říct mu, že si váží jeho opory. Místo toho pozoruje, jak k ústům sune kousek svatebního dortu a zmůže se jen na: „Budeš mít zase vyrážku.“ Slyší, jak protivně ta slova znějí, ale zapomněla, jak jinak se svým mužem mluvit. Jako by v její hlavě seděl agent placený za to, aby na cestě z mozku k ústům zneškodnil každý projev opravdovosti a místo něj vyslal do éteru bezvýznamnou poznámku. Mezi ostatními hosty veselky, kteří se hemží po parketu jako mušky kolem světelného řetězu, oba půso- bí jako boží umučení. Na všechno z toho, co by chtěla a měla říct, už je stejně pozdě kdyby to dovedla, možná by se mezi nimi nerozevřela ta propast odcizení.

Sněžení je metaforou pocitu, kdy se v člověku urodí něco zvláštního, aby se za chvíli rozplynulo v nic jako vločka.

Zaplaví jí zamlklé smutno a v krku ucítí známou tíži, na jejíž přítomnost si už tak zvykla, že ji považuje za per- manentní součást svého hrdla. Za ta léta jí knedlík v krku už zkornatěl, pravděpodobně by byl vidět i na rentgenu. Má jej v sobě, aby jí trvale připomínal, že nežije tak, jak si myslela, že žít bude: jinak než její rodiče, kteří si, co si pamatuje, nikdy neřekli, že se mají rádi, a neřekli to ani jí. Jinak než lidé, kteří uvnitř křičí, aby se z nich nakonec vydralo jen: „To je jedno, neřešme to.“

První celovečerní počin čtyřiatřicetileté režisérky Kristiny Nedvědové se odehrává během několika prázdninových dní, i když jeho název evokuje zimu. Slovo „sněžení“ však nejlépe vystihuje onen pocit, kdy se v člověku urodí kousek něčeho zvláštního, aby se za chvíli nenávratně rozplynul do ztracena jako vločka.

Popsaná scéna z úvodu filmu trvá pár minut a téměř vůbec se v ní nemluví ostatně jako během celých pětase- dmdesáti minut stopáže. Dokonale však vystihuje ledovec, o nějž nám ztroskotávají vztahy s nejbližšími: ukazujeme jen malou část, ale pod povrchem skrýváme masu nahromaděného mrzení, drobných křivdiček, špatných domněnek, nedorozumění a nedopovězených hádek.

Kdyby šlo o hollywoodský katastrofický trhák, v upoutávce by intenzivní hlas deklamoval: „Ve světě, kde nikdo neříká, co si myslí, se bortí světy čtyř žen, které se nikdy nechtěly nikoho dotknout, a tak nakonec skončily samy...

... více se dočtete v červnovém čísle magazínu ELLE, která je právě na stáncích!