Kdo je nejlepší milenec? Koluje o tom spousta pověstí. Číňanky
sní o Evropanech, Češky o Italech, Evropanky o černoších. Myslí na
rozměry… ve skutečnosti je nejlepší ten, který vás dokáže
ukecat.
Bylo nádherné jarní ráno. Na stromech lemujících East End Avenue
zpívali ptáci a vyznávali světu svou lásku k samičce (no dobrá, podle
moderních průzkumů si střežili své teritorium, ale stejně to znělo moc
hezky). Slunce se odráželo v okenních tabulkách a rozhazovalo po Východní
83. ulici mihotavá zlatá prasátka. Chodci kráčeli nezvykle lehkým,
bezstarostným krokem a usmívali se na sebe cestou do zajímavých
zaměstnání. I já jsem se usmívala na všechny a na všechno, a kdyby to
šlo, nejradši bych vylétla do koruny nejbližšího stromu, odkud bych
šťastným cvrlikáním vyznávala světu svou lásku. Celému světu, to ano,
ale nejvíc ze všeho muži jménem LeRoy, se kterým jsem už dva měsíce
bydlela a on byl čím dál tím úžasnější. Byl příjemný, milý,
chápavý, vzdělaný a šíleně mě miloval. Pořád mi to říkal – ale
vlastně ani nemusel. Tak vášnivě šukat, tak něžně se tulit a s takovou
oddaností šeptat mé jméno mezi vzdechy rozkoše, to přece umí jen
zamilovaný. Navíc mu na rozdíl od mnoha jiných černochů vůbec nevadilo,
že jsem bílá. Nebyl ani trochu rasista. Začínalo se mi zdát, že jsem snad
poprvé v životě doopravdy a beze zbytku šťastná.
V tom okamžiku mě něco koplo do nohy. Vykvikla jsem bolestí a otočila
se za hlasem, který ječel: „Ty mrcho! Ty kurvo! Ty děvko! Ty zatracená
zlodějko! Já ti dám, pokoušet se mi ukrást chlapa! Zvalchuju ti vizáž,
že tě vlastní máma nepozná!“ Hlasitý výlev doprovázely další kopance
a nepříliš profesionální, ale o to divočejší rány pěstí. Stála jsem
dobře půl minuty bez hnutí a usilovně přemýšlela, co se děje. Tohle
nebylo loupežné přepadení. Nikdo se mi nesnažil vytrhnout tašku, nemluvě
o tom, že v New Yorku lupiči do člověka nikdy takhle dlouho nebuší.
Jednou dvakrát mu možná dají přes hubu, aby pustil všechno, co má
v rukou, ale rozhodně při tom takhle nahlas neječí.
.jpg)
