Když před týdnem na serveru iRozhlas vyšel článek datového novináře Michala Kašpárka věnovaný 125. leté historii českého filmu, nevynechal ani údaje týkající se rovnosti zastoupení. Ženy ve vedoucích a technických pozicích ze srovnání nevyšly dobře. Ženy-režisérky stojí jen za desetinou všech českých filmů a pouze 6 procenty těch hraných: „Za posledních 25 let jsou statistiky alespoň o něco vyrovnanější než ty dlouhodobé. Ženy v tomto období natočily 15 procent hraných filmů, 32 procent dokumentárních a téměř polovinu filmů studentských. Po škole už je ale jenom hůř.“ Píše Kašpárek. Podle producentky a spoluzakladatelky platformy Girls in Film Prague Julie Žáčkové je důležité ukazovat, že to jde, protože právě ženám-producentkám, režisérkám nebo třeba i kameramankách chybí vzory, stejně jako podpůrný systém, který by jim pomáhal dorovnávat systémové nerovnosti (například při péči o děti apod.) a i ve filmovém průmyslu panuje k ženám nedůvěra nebo nejrůznější formy sexismu.
Ptáte se, proč je i ve filmovém odvětví důležité rovné zastoupení? Minimálně proto, že ženy tvoří polovinu společnosti a jejich příběhy, pohled na svět, názory a zkušenosti jsou tak důležité vyprávět. A kdo jiný by měl o ženách vyprávět než samy ženy? A v tomto nastavení přichází Arana, herečka a nově i autorka a režisérka, se svým poetickým vyprávěním o partě žen, hereček a kamarádek, které se na jeden prázdninový týden sejdou v půvabné vile kdesi na španělském venkově, aby společně nazkoušely divadelní hru, jejíž autorkou je jedna z party, shodou okolností ztvárněná právě Itsaso Arana.
Princezny na hrášku i šílenkyně
V safe-spaceu v náručí přírody se kamarádky dostávají do nových rolí, ale zároveň tak trochu svoje každodenní role odhazují, aby si společně povídaly i o takových věcech, jako je láska nebo smrt. To vše ještě umocňuje skutečnost, že většinu času se kolem vily courají v barokních spodničkách a šatech, které jsou součástí nacvičované hry, ale tvoří tak i zvláštní magickou realitu, kde se prolíná ženská historie se současnými debatami o feminismu, ale v lehkém, každodenním podání. Byly jste někdy opravdu zamilované? A jak se to pozná? Téma vztahů je tu vedlejší, ten hlavní totiž objevuje každá z protagonistek sama v sobě. Milé sebepřijetí a sebeobjevování prostupuje i divadelní hrou, která načrtává ženské archetypy, ale zároveň ukazuje, že v zaběhnutých vzorcích nutně žít nemusíme. Najdeme tu motiv pohádky O princezně na hrášku i prince proměněného v ropuchu. A přes to jde o film nenucený, až civilní, což umocňuje ke konci i zcizovací motiv promlouvání do kamery na diváka nebo doslovné zmínky o tom, že parta žen ve skutečnosti točí film, které tak o to víc komunikuje s publikem.
Nepůjde nejspíš o divácký hit, a rozhodně to nebude film pro každého. A i přes to, že si drží vcelku střízlivou stopáž, jeho pomalý, líný letní rytmus chce to správné nastavení – když na něj v hledišti kina nepřistoupíme, hrozí, že nás holky budou trošku nudit. Možná, že je v průběhu sledování občas ztratíme, ale byla by škoda odejít před koncem. Funguje to tu trochu jako v obyčejném životě – ne každý moment je zábavný. Ale je to cesta, na které se na rozdíl od nočních návratů setmělou ulicí z baru budete cítit v bezpečí a v pečujícím kolektivu kamarádek.
Pakočka hodnotí:
