Kdy se cítíte nejvíce naživu?
V dobrém představení v Dejvickém divadle, když jsou dobří diváci. Byly dokonce doby, kdy jsem měl pocit, že žiju šťastněji na jevišti než v životě.
Cítíte někdy strach?
My herci tomu říkáme tréma, a tu cítím často. Ale jinak ano, mám strach i obecně – třeba za svět.
Jak se vyrovnáváte s pocity bezmoci nebo beznaděje?
Je dobré mít blízké přátele. A připomínat si, že to, co dělám, si dokážu obhájit – ať už občanský postoj nebo profesní věci. Snažím se dělat je tak, abych se za sebe nemusel stydět. Ani moje děti a rodina. Někdy jsou ty strachy těžko definovatelné, iracionální. Proto chodím na terapie, beru antidepresiva. Věřím, že se to časem srovná.
Cítíte ještě vzrušení, když padne klapka nebo se zvedne opona?
Ano. Baví mě to a pořád před každým představením cítím přiměřenou trému. S věkem se neztrácí, ale už s ní umím líp zacházet.
Kde leží vaše komfortní zóna? A máte chuť z ní vystupovat?
Ano, mám jasnou komfortní zónu, ale snažím se ji překračovat. Komfortní zóna je fajn pro klid, ale v práci může být na škodu.
Berete emoce rolí za vlastní?
Vždy poměřuju, co ze sebe můžu roli nabídnout, a co musím dodat. V člověku je všechno, jen něco je potlačené – a je dobré to vědět. Herectví mě nutí se zaobírat sám sebou. Může to být i terapie, ale zároveň vás to emocionálně opotřebovává.
Je role, která ve vás zůstala v negativním smyslu?
Hodně jsem se potýkal s Janem Mikoláškem v Šarlatánovi. Ten paradox – jak mohl tak neempatický člověk zachránit tolik lidí. Těžko se mi hledaly motivace k jeho podivínství. U záporných postav mě to bolí, protože se pořád ptám, jestli nejsem taky takový.
Loučíte se s rolemi snadno?
Po premiéře i derniéře mám splín. Loučení s intenzitou zkoušení a se sdílením je pro mě těžké. U derniér je to ještě bolestnější, protože končí něco, co by ještě mohlo běžet dál. Ale musí přijít nové věci.
Daří se vám chránit si vlastní identitu?
Nemám pocit, že by se mi motal osobní život do rolí, ale třeba už zmíněného Mikoláška jsem dlouho nosil i v soukromí.
Chybí vám někdy kontrola nad postavou?
Kontrolu ztrácíte, když nevíte, kdo postava vlastně je. Jakmile to „zaklapne“, kontrolu mám a můžu se do emocí pustit bezpečně, vědomě.
Jesse Eisenberg říká, že herci jsou často introverti. Souhlasíte?
Ano. I když to tak nevypadá, k herectví patří i propagace, rozhovory a chození s kůží na trh. Nemám to moc rád, ale beru to jako nutnost. Snažím se, aby mě nebylo přespříliš.
Promítá se váš osobní život do divadla?
Určitě. Když jsme hráli Racka dvanáct let, krásně bylo vidět, jak se inscenace měnila podle toho, co jsme si v životech prožívali.
Jaký byl pro vás uplynulý rok – pracovně?
Natočil jsem dva filmy – Kafku s Agnieszkou Holland a Neporazitelné Dana Pánka o para hokejistech. Myslím, že Neporazitelní diváky zasáhnou, protože jsou emotivní a autentičtí.
Jezdíte do Varů i bez filmu?
Letos jsem původně nechtěl, ale nakonec kvůli těm dvěma filmům a hlavně kvůli Jiřímu Bartoškovi, jehož smrt mě hluboce zasáhla, tam chci být.
Na co se těšíte?
Na víc času pro sebe. Poprosil jsem divadlo, abych příští sezónu nezkoušel. Chci si odpočinout a „vyvětrat hlavu“. Nevím ještě, jestli to vůbec dokážu.
Máte už plán, jak dobít baterky?
Nemám přesný plán, spíš chalupa a nechat to plynout. Uvidím, jestli to vůbec zvládnu – naposledy jsem měl volnější prázdniny loni, ale i tehdy se mi program nakonec zaplnil. Teď si chci opravdu dát pauzu.
- Zdroj článku:
Autorský rozhovor
